V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 74 - O minulosti nerudného netopýra

Severus byl celý den jako na jehlách a opět za to mohlo jeho milované dráčátko. Ne, že by zase něco vyvedlo, i když si nikdy nemohl být jistý, jestli zrovna neuvažuje nad nějakou příšernou hloupostí. Tentokrát ho děsilo to, že si jej Selena už od snídaně zkoumavě prohlížela.

Kamkoli šel, tam na ni narazil, jak ho upřeně pozoruje s nějakou knihou v ruce. Pokaždé se na něj jen zazubila, sbalila knihu do kabelky a rychle prchla někam pryč. Stálo ho opravdu velké přemáhání, aby jednoduše nevyužil schopnosti nitrozpytce a nezjistil, o co kráčí. Dokonce i Minerva s Poppy si Selenina podivného chování všimly, a při večeři už dívku propalovali zkoumavým pohledem všichni tři.

Lektvaristovi definitivně povolily nervy, když si všiml, že na něj dívka nakukuje zpoza rohu, zatímco dvěma malým Nebelvírům ukládal školní trest.

„Pojď sem, Seleno," zavrčel podrážděně, jen co se malí lvi vytratili. „Chci okamžitě vědět, o co jde."

„Noo," protáhla dívka a uhnula pohledem. „Je nějaká šance, že bys s tím počkal aspoň k sobě do bytu?"

„Učebna Obrany," zavelel profesor a významně trhnul hlavou v příslušném směru. Byla totiž mnohem blíž než jeho sklepní byt a on nehodlal čekat už ani minutu navíc.

Zmijozelka s hlavou stydlivě sklopenou k zemi zamířila do učebny. Zastavila se před katedrou, za kterou usedl Severus, a, zatímco se mu podezřele důkladně vyhýbala pohledem, začala ze své kouzlem zvětšené kabelky vytahovat onu knihu, kterou s sebou tahala celý den.

„Tak, povídej," vyzval ji lektvarista, protože ho sakra zajímalo, co dráče vyvádí s knihou o antickém Římě.

„Noo," protáhla znovu Selena a přitiskla si knihu k hrudi, „víš... Je nějaká šance, že by naši praprapra... prostě mockrát pra. Každopádně, je šance, že by naši prapředci pocházeli z Libye?"

„Prosím?" vydechl šokovaně Severus, jehož obočí se ztratilo někde v černých vlasech.

„Je šance, že naši prapředci pocházeli z Libye?" zopakovala nevinně Selena.

„Jak jsi na něco takového přišla, pro lásku velkého Merlina?" zeptal se vykolejený lektvarista.

„Protože kdybychom měli předky z Libye nebo antického Říma," dala se Zmijozelka do vysvětlování, „mohli bychom být potomky dynastie Severovců!"

„Čeho?" hlesl profesor, jelikož neměl nejmenší tušení, která bije.

„Severovců," zopakovala. „Byla to dynastie vládců v antickém Římě."

„Tohle sis vymyslela, že ano?"

„Ne! Poslouchej," pronesla důležitě Selena a začala zuřivě listovat knihou. Po chvilce našla to, co hledala, a začala číst: „Lucius Septimus Severus Pertinax byl dvacátým prvním císařem římské říše. Narodil se jedenáctého dubna roku sto čtyřicet šest v Africe ve městě Leptis Magna, což je na území dnešní Libye. Jeho vláda, a to pozor, trvala od devátého dubna sto devadesát tři do čtvrtého února dvě stě jedenáct, kdy zemřel v Británii poblíž města Eburacum poté, co nechal zpevnit Hadriánův val. Měl dva syny, Caracalla a Geta. Založil novou dynastii, vyvedl říši římskou z vnitropolitické krize a přistoupil k zásadním reformám v oblasti vojenství a správy. Septimus Severus je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších panovníků třetího století."

„Lucius. Septimus. Severus," dostal ze sebe vykolejený lektvarista.

„Pertinax," přikývla nadšeně Selena. „Co na to říkáš? Přijde mi strašně divné, že se u jednoho panovníka sešlo tvoje jméno a jméno Lucius! A není Septimus nějaký Dracův příbuzný?"