V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 24 - Sto a jeden důvod, proč se vyhýbat Horaciu Křiklanovi

 „Na to zapomeňte! Nechtě mě být! Minervo, okamžitě mě pusť! Poppy! Co si myslíte, že...?!"

„Kuš, Severusi," uchechtla se profesorka McGonagallová, popadla jej pevněji za paži a spolu s madam Pomfreyovou jej odhodlaně táhly dál, nehledě na jeho protesty. Protože když už se tak hezky o půlnoci sešli na Astronomické věži, přece nemohl chybět na večírku!

„Tak my půjdeme do sklepení," ozval se Draco a mermomocí přemáhal smích, když viděl, jak se jeho kmotr vehementně (a naprosto neúspěšně) brání.

„Nepůjdete!" ohlédla se po nich McGonagallová. „Vy jdete také."

„Minervo! To nemyslíš vážně! Jsou to studenti!" namítl Severus.

„A jsou tady, chudáci, jediní," zpražila ho profesorka pohledem. „Přece je nenecháš na Nový rok sedět samotné ve sklepení!"

„Ale...!"

„Severusi Snape, neopovažuj se se mnou hádat!"

Lektvarista postarší profesorku propálil svým pověstným nasupeným pohledem, čímž výtečně pobavil lékouzelnici. Protože jestli existoval někdo, komu byly jeho vražedné pohledy absolutně volné, byla to Minerva McGonagallová. A ani tahle chvíle nebyla výjimkou, jelikož svého mladšího kolegu opět rezolutně táhla dál. K úžasu celého přítomného profesorského sboru a obou studentů však Severus už neřekl půl slova, jenom si pro sebe tiše brblal.

„Tak pojďte, jen pojďte!" zjevil se vedle dvou studentů Křiklan, který byl od drobného nedorozumění až přehnaně milý a srdečný. Za neustálého nadšeného breptání, o bůh ví jaké hlouposti, kráčel vedle nich hradem až ke svému kabinetu.

Selena zavěšená do Draca vstoupila dovnitř a překvapeně se rozhlédla. Díky všem těm událostem se (Merlinovi tisíckrát dík!) dokázala vyhnout vánočnímu večírku toho pitomého Křikova klubu. Takže teď zůstala na profesorův zvětšený a vyzdobený kabinet překvapeně civět. Než se s prefektem stihli probrat a uklidit se do nějakého pěkného, nenápadného koutku, odchytil je právě majitel kabinetu, který si s nimi chtěl popovídat.

Dobré půl hodiny byli nesví z toho, že se právě dostali na večírek bradavických profesorů. Potom se začali skvěle bavit, protože nikdo z vyučujících vůbec nebral na vědomí námitky svého nejmladšího kolegy ohledně jejich přítomnosti. Možná právě jemu na truc se opět statečně ujali svých skleniček a pokračovali v zábavě, jako kdyby mezi sebou žádné studenty neměli. A to byl zážitek k nezaplacení.

Bylo k půl druhé ráno, když Minerva s potutelným úsměvem na rtech přišla ke zlověstně se mračícímu kolegovi a nevinně se zeptala: „Bavíš se, Severusi?"

Lektvarista po ní loupl nasupeným pohledem a kousavě prohlásil: „Tohle mi nestojí za odpověď."

„Ale no tak, Severusi," zmírnila profesorka tón svého hlasu, „nahoře na věži ses přece bavil, proč bys nemohl i teď? Nikdo po tobě přece nechce, abys ses přidal k Auroře s Rolandou a zpíval, ale aspoň by ses před námi nemusel schovávat za závěsem."

„Já se neschovávám za závěsem!" zaprskal podrážděně. „A nahoře na věži jsem netušil, že mě donutíte sem jít a ještě s sebou vezmete Selenu s Dracem. A budete před nimi pít! Vždyť jsou to studenti, měli by spát."

„Je Nový rok," namítla Minerva jemně. „Kdykoliv jindy bych s tebou souhlasila, ale teď je nech, ať se baví. A netvrď mi, že ty si celé Vánoce neužíváš, jak Draco všechny vyvádí z míry."

„Já? Jak bych mohl?" pronesl na oko uraženě, profesorce však neuniklo rychlé cuknutí koutků.

Sama se pousmála: „Změnil se, že?"