V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 20 - Štěněcí argumenty

Severus středeční školní tresty naprosto nezvykle zakončil dřív, jelikož měl pocit, že kdyby strávil dalších deset minut s tou nevychovanou sebrankou, výrazně by se to podepsalo na jeho psychickém zdraví. Ze učebny Obrany tedy zamířil ke svému bytu s cílem strávit několik nerušených hodin izolován od okolního světa, aby se pokusil vyhnat z hlavy hrůzné vzpomínky na to, co studenti naprosto nevědomky málem provedli s jeho drahocennými artefakty.

Přede dveřmi svého bytu se však překvapeně zastavil a zaposlouchal se. Zevnitř se totiž tlumeně ozýval smích a, pokud správně tipoval, trojí. Zkoumavě se zadíval na dubové dveře, jakoby mu mohly samy o sobě dát odpověď. Když žádná nepřišla, odevzdaně si povzdechl a vzal za kliku. Jen co otevřel uslyšel další salvu smíchu, který okamžitě zmlkl. Z křesla na něj civěl vykulený Draco, zatímco přes opěradlo pohovky nakukovala vyjevená Selena s vyděšeným Blaisem Zabinim.

„Ahoj Severusi, my... My jsme mysleli, že přijdeš až později," začal opatrně prefekt.

„Zjevně jsem přišel dřív," konstatoval lektvarista. „Proč se na mě díváte, jako bych vás měl sníst k večeři?"

„No... Vy se nezlobíte?" špitla nejistě Selena.

„Měl bych? Provedli jste snad něco?"

Všichni tři k Severusově nekonečné úlevě svorně zavrtěli hlavou a slova se opět chopil Draco: „Neprovedli jsme nic, ale... ehm... nebudeš nám nadávat, že jsme tady? Na koleji vyhlásili turnaj v šipkách a pořád s tím otravovali, chtěli jsme mít klid..."

„Jelikož jsem vám udělil přístup, s něčím takovým jsem počítal. Nebudu vám zakazovat sem chodit," pronesl Severus. I když se mu nezamlouvala představa, že by mu někdo lezl do bytu, navíc zrovna teď, když toužil po klidu a samotě, nepředpokládal, že by tam vzali někoho jiného než Zabiniho. Možná dva starší prefekty, ale nikoho dalšího. (A hluboko uvnitř stejně věděl, že by jim nedokázal zakázat ani stěhování celého Zmijozelu.)

„A mohli bychom si tu nechat to štěně? Prosím?"

Severus strnul a nevěřícně se zadíval na svou neteř. Tohle myslí vážně?!

„Je to vážně moc hodné štěně," pokračovala prosebně, „vůbec neokusuje nábytek! A nedělá loužičky."

Ona si ze mě normálně dělá dobrý den! blesklo mu hlavou. A ještě takovým nehorázným způsobem! Co si o sobě to děcko myslí?!

„To je sice hezké..." začal rozvážně Severus a snažil se rozdýchat šok z téhle podlé, rádoby vtipné poznámky. A rozhodl se (poněkud škodolibě, protože jim to jednoduše musel vrátit), že právě teď je vhodná doba si několik závažných věcí ujasnit: „Ale kdy přesně jste se hodlali zmínit, že jste si pořídili štěně vlkodlaka?"

Selena vytřeštila oči a zůstala civět s otevřenou pusou, chlapci na tom nebyli o moc lépe. Draco málem zprůhledněl, a dokonce i Blaise ztratil minimálně tři odstíny.

„Vážně jste si mysleli, že o tom nevím?" založil si profesor ruce na hrudi a pozoroval studenty, jak si mění zděšené pohledy. „Nemám sice zdání, jak jste došli k závěru, že..."

„Ne!" vypískla Selena a vrhla se přes opěradlo pohovky tak prudce, že se o ni málem přizabila. Jakmile se jí podařilo vyrovnat pád, skočila před vlkodlaka: „To nesmíte!"

„Nesmíš ho vyhodit!" vykřikl vyděšeně Draco a v mžiku stál vedle Seleny.

„Dovolím si vám dvěma připomenout," začal kousavě lektvarista, „že vlkodlaci jsou dle ministerstva klasifikováni pěti X, což je nejvyšší stupeň nebezpečnosti."