V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 43 - Pro dobro lidstva, světa a vesmíru

Severus se, ke svému nekonečnému zmatení, probral ve své ložnici. Chvíli se popleteně rozhlížel kolem a snažil se poskládat vzpomínky na to, co se stalo. Což se mu po pár minutách úporného snažení víceméně povedlo, i když si připadal, jako kdyby ho někdo vzal opakovaně po hlavě koštětem. Jediné, na co Severus nepřišel, bylo, jak se ksakru dostal do své postele. A nad tím zbytkem si zakázal uvažovat, jelikož teď byl vhodný okamžik, aby se za své reakce styděl. Tyhle úvahy tedy raději odsunul stranou, zabarikádoval je v pozadí a vroucně doufal, že o tom nikdy nebude muset znovu přemýšlet, natož mluvit.

Pootevřenými dveřmi pronikal do ložnice úzký pruh tlumeného světla, který upoutal jeho pozornost. Hádal, že by se mohlo jednat o světlo svíček, navíc si všiml zatažených závěsů. Což znamenalo, že musela být noc. Stále nebo opět?

Opatrně si vyhrnul rukáv košile a vydechl úlevou – celé předloktí měl omotané obvazem, ucítil bylinky používající se v masti na popáleniny a bolest téměř zmizela. V duchu tisíckrát poděkoval svým háďatům.

Pak si vzpomněl, co všechno si slíbil.

Draco mu zachránil život.

Selena s ním prostála skoro celou noc jenom proto, aby nebyl sám.

A bude mít dceru.

Silou vší své vůle se snažil rozehnat slzy a raději se pokusil zvednout. Po několika neúspěších se mu to s bolestivou grimasou přece jen povedlo, při sloupku postele se vyškrábal na nohy. V tu chvíli si pro změnu připadal, jako kdyby si na něm zatančilo stádo hipogryfů... a pak se dostal do spárů šílené Bellatrix.

Mátožně vykročil ke dveřím, opatrně je pootevřel a nakoukl do obývacího pokoje. Světlo však vycházelo z laboratoře, Merlinovi dík, že byla hned vedle. Přidržoval se zdi a postupně se dobelhal až do otevřených dveří, kde spatřil Draca, jak s vážným, zamyšleným výrazem uklízí laboratoř.

„Seve!" vyjekl přidušeně prefekt, když si všiml svého kmotra, odhodil jednu z nádobek, téměř se přerazil o stůl a následně lektvaristu málem povalil, jak se mu prudce vrhl kolem krku.

Severus, lehce vyděšený Dracovým chováním, na moment strnul. Jak to bylo dlouho, co chlapce viděl plakat? Avšak po událostech se Znamením zla to vlastně až tak nepochopitelné nebylo. S hlubokým vděkem popotahujícímu Dracovi objetí oplatil.

„Díky, strýčku Seve," vydechl najednou bělovlasý prefekt. „Díky za všechno. Žes mi pomáhal, žes nenechal Luciuse aby mi ublížil, žes ho nenechal, aby ze mě vychoval stejného parchanta jako je on! Za Eviteru, u Merlina, tohle bych nesnesl! Já ti to nikdy neřekl a vím, že jsem měl, ale prostě... Díky..."

„Já bych měl děkovat tobě, Draco," zachraptěl v odpověď. Chlapec se konečně narovnal a nechápavě se na něj zadíval uslzenýma šedýma očima, takže Severus pokynul k pohovce: „Pojď se posadit, ano? Mám pocit, že za chvíli skončím na zemi..."

„Jo, jasně, promiň!" vyjekl prefekt, pustil jej a pozorně sledoval, jestli se jeho kmotr dostane k cíli sám, nebo by mu měl pomoct.

Severus by se nad takovou péčí jindy minimálně zhnuseně zašklebil, ale teď mu přišla prostě... milá. Nepatrně nad sebou zakroutil hlavou a sesunul se na pohovku.

Draco mezitím tiše prošel až ke dveřím jejich pokoje, které nanejvýš obezřetně dovřel, než se schoulil do křesla naproti lektvaristovi a ustaraně se zamračil: „Nechceš počkat do rána? Spal jsi sotva hodinu, vůbec nechápu, jak je ksakru možné, že jsi vzhůru!"

„To je v pořádku," zavrtěl Severus hlavou. Byl si jistý, že pokud jim to neřekne teď, už nesebere odvahu. „Kde je Selena?"

„No... Spí," uhnul Draco očima. „Když jsme tě dostali do ložnice, začala strašně vyšilovat... Dostal jsem do ní Bezesný spánek."