V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 37 - Slibuji

S tichým lupnutím se vyloupli z meziprostoru v prázdné slepé uličce nevelkého mudlovského města. Selena odstoupila od Severuse a obezřetně vykoukla na ulici, zatímco lektvarista změnil svůj obvyklý dlouhý hábit na černý kabát s elegantně uvázanou šálou, samozřejmě černou. Poznámku si Zmijozelka sice odpustila, ale obočí zdvižené ve všeříkajícím výrazu ne. Severus to přešel trhnutím ramen a přezíravým pohledem.

Mudlovským městem procházeli nanejvýš obezřetně, naštěstí na ulicích nepotkávali mnoho lidí. A ti, které potkali, jim nevěnovali víc pozornosti než zběžný pohled. Selena se nenápadně rozhlížela kolem, zkoumala vše, co po cestě míjeli. Obchody, restaurace, kavárny, jednotlivé domy. Chtěla si zapamatovat všechno, každý drobný detail, i když s každým krokem měla blíže k pláči. Za necelých deset minut zastavili před mohutnou, tepanou bránou a oba se na ni zůstali potichu dívat. Oba potřebovali sebrat trochu víc odvahy.

„Opravdu tam chceš jít?" zašeptal lektvarista a stočil pohled k dívce.

Selena chvilinku váhala, ale nakonec přece jen drobně přikývla. Avšak ještě před tím, než vykročila, k Severusovi prosebně natáhla ruku. Jemně ji uchopil do své a společně prošli hřbitovní bránou.

Mlčky procházeli kolem náhrobků, Selena po nich klouzala pohledem a prohlížela si jména, data a fotografie. Nemohla si pomoct a přemýšlela nad tím, jaké příběhy tyhle strohé informace skrývají. Přece jen, za jednoduchým datem 12. března 1982 se skrýval jeden z největších příběhů kouzelnického světa. Příběh Severuse, Draca a jí samotné, Merlinova odkazu, věštby, před kterou nebylo úniku.

Severus směroval její kroky do zadní části hřbitova. Seleninu pozornost po chvíli upoutal hrob, kolem kterého byly desítky zapálených svíček, věnců, květin, dokonce drobné plyšové hračky. Srdce jí sevřela ledová ruka, strnula uprostřed kroku a do očí se jí draly první slzy – právě tam mířili. Nějakou chvilku si dodávala odvahu, aby znovu vykročila a poprvé přečetla ta jména.

Nakonec se přece jen donutila těch pár drobných kroků udělat. Beze slova hleděla na jména vytesaná v žulovém náhrobku – Madison Princeová, Lewis Hastings... a Selena Princeová.

Pro mudlovský svět byla mrtvá. Zemřela před patnácti lety, spolu se svými rodiči.

Pustila Severusovu ruku, opatrně prošla mezi svíčkami až k náhrobku a dřepla si. Prstem přejela po zarámované fotce a rozbrečela se naplno. Táta ve vzorovaném svetru s jelenem ji držel v náručí, měla na sobě pletené šatičky, pruhované punčošky a na hlavě santovskou čepičku. V drobné ručičce svírala mámin prst, všichni tři se šťastně usmívali. Za nimi byl nazdobený vánoční stromeček, pod ním dárky. Jejich jediné společné Vánoce.

Tiše vzlykla a poslepu otevřela svou bezednou kabelku, Acciem přivolala připravenou svíčku. Opatrně ji postavila vedle fotografie, tak, aby zakrývala datum úmrtí u jejího jména, a stínovou magií seslala pár kouzel. Nechtěla, aby se s ní něco stalo nebo ji někdo ukradl.

„Draconian ignis," šeptla, na ukazováčku se jí objevil malinký plamínek, kterým svíčku zapálila. Tahle svíčka bude hořet, dokud sama nebude pohřbená.

Zůstala dřepět a pohnutě sledovala, jak mihotavé světlo plamene osvětluje jedinou fotografii, na které byla spolu s rodiči. Chvilku uvažovala, jestli by ji neměla jednoduše ukrást, vždyť by na to měla právo... Nakonec se rozhodla ji tam nechat. Rodičům...

Z myšlenek ji vytrhl závan magie, poplašeně se otočila. A okamžitě se rozbrečela ještě víc, Severus jí roztřesenou rukou podával jednoduchou, útlou vázičku s dvěma rudými růžemi. Opatrně ji postavila z druhé strany fotografie a seslala stejná kouzla – tušila, že tyhle růže neuvadnou.