V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 49 - Křehká příměří

Selena procitla v malém podkrovním pokojíku na Grimmauldově náměstí, který už zjevně byl definitivně jejich. Zabalená v přikrývce a Severusově hábitu, dokonce v pyžamu. Věnovala pár vteřin úvahám, kdo ji převlékl do pyžama a jak se dostala do postele, nakonec nad tím však jen metaforicky pokrčila rameny. Nahoru ji pravděpodobně odnesl znovu Draco a v pyžamu se na ošetřovně probudila už tolikrát, že stejně nebylo důležité, kdo ji převlékl tentokrát. Upřímně doufala, že na to mají nějaké kouzlo, ale neodvažovala se o tom přemýšlet dál.

Malinko se zavrtěla a zjistila, že leží Dracovi v náručí. Prefekt spal omotaný kolem ní jako nějaká přerostlá majetnická koala. Mimoděk se pousmála.

A začala se dusit kašlem. Draco zděšeně vyletěl a, než se stihla vzpamatovat, vytáhl ji do sedu.

„Dobrý?" zeptal se starostlivě, jakmile se přestala pokoušet vykašlat plíce.

„Je mi blbě," chtěla říct. Místo toho jen nesrozumitelně zachraptěla.

„Zlato..."

„Já umírám!"

„Neumíráš, princezno," pousmál se prefekt a pohladil ji po tváři, zahákl za ucho pramínek vlasů, který jí padal do čela.

„Ne, já už totiž mrtvá jsem. Týden. Merline, mně je blbě," práskla sebou zpátky na postel, okamžitě se začala dusit.

Draco ji opět vytáhl do sedu a nekompromisně zavelel: „Jdeme za Severusem."

Prefekt se zvedl z postele a pomohl na nohy i své přítelkyni, která se poněkud mátožně snažila vyhrabat z postele.

„Ten kotník nebolí," zamračila se, když udělala opatrný krok.

„Madam Pomfreyová se ukázala chvilku po tom, cos usnula. Nechtěli jsme tě budit," pronesl Draco na vysvětlenou.

„Dobře," přikývla, stejně to bylo jedno. Celý svět se točil, nemohla pořádně dýchat, plicím se zjevně nelíbilo u ní v hrudníku, za očima jí tepala tupá bolest a bylo jí horko i zima zároveň. Obecně si připadala, jakoby ji někdo vzal opakovaně po hlavně koštětem a pak ji shodil ze schodů.

Po cestě do kuchyně ji Draco starostlivě podpíral, jinak by se na schodech opravdu rozplácla. Samozřejmě mu nezapomněla lehce škodolibě připomenout, že s napuchlým fialovým okem ani vzdáleně nevypadá jako mladý aristokrat. Bylo jí blbě, potřebovala si rýpnout. Draco, zlatíčko ze všech největší, to naštěstí přezíravě přešel.

Z kuchyně se ozývaly tiché hlasy, Black s Lupinem už zjevně byli vzhůru. Zmijozelové nejistě vešli dovnitř, Severuse naštěstí uviděli sedět na druhé straně stolu začteného do novin. Profesor zvedl oči od Věštce a ve stejnou chvíli už vstával: „Seleno! Jak to, že jsi vzhůru tak brzy? Jak ti je?"

Zmijozelka se vymanila z prefektova sevření a přiťapala až lektvaristovi, který s ustaraným výrazem mířil k ní. Nehledě na přítomné Nebelvíry jej objala kolem pasu a hlavu mu opřela o hrudník, šeptem se jí podařilo zahuhlat: „Mám pocit, že jsem dva týdny mrtvá."

„Za chvilku bude líp, dráčátko," odvětil mírně a objal ji. „Mám připravené lektvary a za chvíli přijde Molly. Běž se posadit, ano?" pustil ji z objetí a popostrčil ke stolu. Poslušně se sesunula na nejbližší židli, Draco vedle ní.

„Také přeju dobré ráno," zakřenil se na Selenu Sirius, který vypadal, jakoby si na něm zastepoval Klofan. Spolu s Remusem se pobaveně uchechtl, když na něho Selena vyplázla jazyk a zamávala místo pozdravu, který nebyla schopná zachraptět. Draco jenom nevěřícně zavrtěl hlavou, ale rozhodl se to nekomentovat. Na to bylo tohle příměří příliš křehké.