V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 71 - Promluvy do duše

První sluneční paprsky začaly pronikat do Velké síně a nahrazovat dohořívající svíce. Nikdo se však ze svítání nedokázal radovat, nikoho nenapadlo vyhlédnout z okna a užít si nádherný východ slunce. Už několik hodin panovalo ve Velké síni tíživé ticho. Všem postupně došly slzy, už jen mlčky zírali do prázdna. Zejména mladší děti nakonec usnuly, schoulené u svých sourozenců a kamarádů nehledě na to, ke které koleji patřili.

Minerva stále seděla u zmijozelského kolejního stolu. Tam, kde vídala Severusova háďátka. Svírala v rukou hrníček se studeným čajem a hleděla někam do neurčita, zatímco v duchu proklínala celý nespravedlivý svět. Chtěla toho tak moc? Klid a mír, bezpečí, štěstí. Aby mohl každý prožít svůj život beze strachu, že o něj každým okamžikem může přijít.

Z ničeho nic naplnila Velkou síň pronikavá stříbrná záře. Studenti i profesoři se vyplašeně rozhlíželi kolem, děsili se toho, co to může být. Záře se však vzápětí zformovala do nejjasnějšího patrona, jakého kdy kdo viděl. Přízračné káně se prohnalo Velkou síní, až přistálo přímo před Minervou. Hned na se ozval rozechvělý hlas Severuse Snapea: „Probudila se..."

Okamžik poté káně zmizelo, Velká síň opět potemněla a ponořila se do ticha. Všichni se rozhlíželi kolem sebe, hledali ujištění, že sdělení pochopili správně.

Jako první vystřelil od stolu Zabini a o pár vteřin později už se studenti řítili školou jako povodeň. Zabini s Cooperem sprintovali vepředu, Harrisonovou s Tonksovou v patách. Minerva však využila privilegia profesorů, rozrazila nouzový kanál a na ošetřovnu se přemístila.

V nemocničním křídle nestihla ani vykročit ke Zmijozelčinu lůžku, když se kolem ní prohnala Poppy s jakýmsi prapodivným výrazem zuřivého odhodlání. Minerva však s jistotou věděla, co za tím stojí – z chodby se hlasitě ozýval dusot stovek nohou.

Lékouzelnice prudce rozrazila dveře ošetřovny a vykřikla: „STÁT!"

Zabini s Cooperem strnuli sotva dva metry před ní. Dav studentů, který se valil za nimi, si téměř zahrál na domino, jak do sebe navzájem naráželi.

Poppy si založila ruce v bok a rázně pronesla: „Přece si nemyslíte, že vás sem pustím všechny! Dovnitř mohou pouze slečna Harrisonová a pánové Zabini a Cooper!"

„A je Sel v pořádku?" ozvala se Dora, jejíž vlasy střídaly barvy bleskovou rychlostí.

„Slečna Princeová bude v pořádku," odvětila lékouzelnice výrazně mírnějším tónem a drobně ustoupila, aby kolem ní mohli prosvištět tři Zmijozelové. Hned na to sjela dav před sebou významným pohledem: „A teď mazejte zpátky do Velké síně! Slečna Princeová potřebuje klid!"

S tím studentům zabouchla dveře před nosem. Minerva se pobaveně usmála a konečně zamířila k lůžku, ke kterému se nahrnuli tři Zmijozelové. Zatímco chlapci se tvářili, že slzy, které se jim draly z očí, vůbec nejsou jejich, Joannie už nepokrytě šťastně vzlykala. I Minerva okamžitě začala slzet – napůl spící Selena se na ni opravdu unaveně pousmála.

Dívka ve své podstatě z velké části ležela na prefektovi, který vypadal, že v příštím desetiletí nebude schopný přestat popotahovat, a byl kolem ní omotaný jako koala. Tiskl si dívku k hrudi a každých pár vteřin ji políbil do vlasů, zatímco téměř neslyšeně něco breptal. Severus sedící po jejich levici jemně svíral dívčinu ruku a vypadal, že se přívalem emocí snad udusí. Slzící černé oči budiž toho důkazem.

„Pane Malfoyi," začala opatrně Poppy, která se skrz tři svorně pofňukávající zmijozelské studenty prodrala až k lůžku, „mohl byste, prosím, na chvilku...?"