V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 30 - Promiň mi, Lily

 „Severusi...! Seve... Ach, Merline, Severusi!"

„Salazare, ty to vidíš," zabrblal polohlasně profesor a vyvrátil oči. Poté však smířeně zastavil své kroky a otočil se po zvuku funění, které s trochou představivosti bylo jeho jménem.

Zadýchaný Horacio Křiklan právě zastavil vedle něj: „Severusi... potřebuji... s tebou mluvit. O Zmijozelech."

Černovlasý lektvarista se velmi neochotně vzdal představy, že svému někdejšímu kolejnímu řediteli unikne. Z jakéhokoliv jiného tématu by se vymluvil (nebo prostě odešel), ale hadi byli jeho zodpovědností – a posledních pár dní zůstali nehlídaní. Merlin ví, co mohli udělat, a Minerva by ho rozcupovala na kousíčky, kdyby se na to vykašlal. A navíc – byl přece známý tím, že všechno ví.

Takže rezignovaně pokynul plešatému profesorovi a po jeho nesrozumitelném vyzvání, které si spíš domyslel, ho následoval do nedalekého kabinetu.

„Posaď se, Severusi, jen se posaď!"

„Postojím," odtušil černě oděný lektvarista.

„Ale jenom se posaď, mám tady někde láhev výtečné brandy... Ach, ano, tady!" vytáhl Horacio z přihrádky láhev.

„To opravdu nebude..."

„Ale ano! Tak dlouho jsme si spolu nepopovídali!" breptal nadšeně současný profesor Lektvarů a na námitky svého mladšího kolegy záměrně nebral sebemenší zřetel.

Severus už chtěl značně jedovatě odtušit, že oni dva si nepovídali nikdy. Nejblíž tomu měly Severusovy návštěvy v Křikově kabinetu, kdy se jej jeho kolejní ředitel snažil přesvědčit, že by měl být milejší a vstřícnější. Což se mu samozřejmě nikdy nepovedlo. A právě této situaci se ta současná až příliš blížila a Severusovi se to vůbec nelíbilo.

Přesto velmi neochotně přijal nabídku staršího lektvaristy a usadil se do křesla. Doufal, že když se nebude hádat, Horacio mu vybreptá všechno, co potřebuje, podstatně rychleji. Takže z toho důvodu přijal sklenku s brandy, kterou neměl v plánu pít, a upřel svůj znepokojivý pohled přímo na obtloustlého profesora.

Ten se mírně ošil, než opět našel ztracený úsměv: „Jakpak bylo v Bulharsku, Severusi?"

„Zima."

„Ach jistě, přece jenom je únor..."

„Co jsi ode mne chtěl, Horacio?" utnul jeho breptání ve snaze dostat se k tomu podstatnému.

„No, všiml jsem si, že mladý pan Malfoy má mezi zmijozelskými studenty nevídanou autoritu..."

„Ano, já vím."

„Oni dokonce vypadali, že budou poslouchat spíš jeho než mne!" rozhodil Křiklan rukama.

„Ano, předpokládal jsem to," odtušil chladně Severus. „Je s tím nějaký problém?"

„Ne, to ne... Jen jsem se tak trochu těšil, že budu zase na chvilku ředitelem Zmijozelu a on to zastal pan Malfoy úplně sám," nasadil Horacio mírný úsměv. Potom se nepatrně zamračil: „Ne, že bych se jim tedy divil, že ho poslouchají. Draco byl poslední dva dny poněkud nabroušený, od incidentu se slečnou Parkinsovou... A řekl bych, že byl snad přísnější než ty, Severusi! Hadi pak už vůbec nic nevyvedli, byli hodní jako Mrzmoři!"

„Draco již několik let zastává funkci studentské hlavy Zmijozelu a v tomto roce se jeho vliv ještě prohloubil. Ví, jakou zodpovědnost má na bedrech, a tak k ní také přistupuje. A teď, pokud mi nechceš sdělit něco dalšího, co dávno vím, rád bych se vrátil ke své práci," odtušil jedovatě černovlasý lektvarista a popuzen tím, že Horacio takhle marnil jeho čas, praštil skleničkou o stůl a odkráčel z kabinetu.