V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 44 - Sbohem, Lily

Selena, pohodlně rozvalená v křesle s knihou v ruce, napjatě čekala na Severusův příchod. Byl čtvrtek večer, a i když si byla vědoma, že by se měla připravovat na zítřejší test z Lektvarů, nemohla se na učení soustředit ani za nic. A stejně to bylo jedno, Draco to uměl i pozpátku snad i v latině a o zákazu používání pouta nepadlo ani slovo, takže se tím rozhodla netrápit.

Byla však nervózní z toho, co se stane, až ze zelených plamenů letaxu vystoupí Severus. Byly to sotva tři dny, co mu nad ránem zmateně vybreptala své rozhodnutí ohledně adopce. I když se lektvarista ještě dvakrát ujišťoval, jestli to myslí vážně, v úterý večer (po velmi dlouhém rozhovoru na téma sebedestruktivní sklony) požádal Brumbála, aby kontaktoval příslušné lidi. Což ředitel udělal ve středu a ve čtvrtek sdělil Severusovi, že potřebné formuláře poslali obratem. A on je před čtvrt hodinou odešel vyzvednout.

Zmijozelka tupě zírala do knížky, kterou si půjčila od profesorky McGonagallové. Ani Charles Dickens a jeho nebohý Oliver Twist nedokázali udržet její pozornost, myšlenky se jí toulaly všude možně, mimoděk vymýšlela všemožné scénáře. Proč to jenom trvá tak dlouho?

Dostala se k variantě, kdy se Severus rozhodl, že ji vlastně adoptovat nechce, a teď s Brumbálem řeší, jak to oznámit úřadu, když se krb rozhořel a vystoupil z něj právě lektvarista (opět ve svém hábitu hraběte Drákuly) s náručí plnou pergamenů.

„Omlouvám se, že to tak trvalo. Potřeboval jsem od Albuse jistou drobnost, ale ten dědek si chtěl povídat," zabručel podrážděně. Vzápětí zpozorněl: „Děje se něco?"

„Ne, nic," zahuhlala Zmijozelka a uhnula pohledem.

„Seleno, co se stalo?" odložil profesor hromadu pergamenů na jídelní stůl a naléhavě se na ni zadíval.

„To nic, jen... Jen jsem si myslela, že sis to rozmyslel, nebo tak něco," zabreptala a vypařila se do pracovny, aby přinesla brky a kalamáře. Za sebou uslyšela nějakou polohlasnou poznámku o hloupém dráčeti a šustění pergamenů.

Než se stihla vrátit, zaskládal Severus celý stůl pergameny, a ještě pořád se v nich přehraboval. Opatrně jich pár odsunula, aby měla kam položit kalamáře, a sedla si na své oblíbené místo. Lektvarista se usadil naproti, ze záplavy papírů vytáhl ty, které zjevně celou dobu hledal, a podal jí je: „Tohle je tvoje."

„To je všechno?" zamračila se. Bylo jich sotva pět, a přitom jejich ne zrovna malý jídelní stůl málem nebyl vidět.

„Ano. Mají stejné formuláře pro děti jakéhokoliv věku, takže jsou koncipované tak, aby je dokázaly poměrně bez problémů vyplnit i ty mladší, tudíž je toho velmi málo. Ale bohužel je to nutné," dokončil s povzdechem, položil si před sebe prvních pár zjevně úvodních listů a začal hledat brk.

Selena jej klasicky vytáhla z vlasů, což lektvarista přešel pobaveným úšklebkem, převzal ho a začal škrábat na pergamen. Dívka jej odevzdaně napodobila, vytáhla z vlasů druhý brk, otevřela kalamář a začetla se do pergamenu před sebou.

A téměř okamžitě narazila na problém. Po kolonce ‚celé jméno' totiž následovala kolonka s datem narození.

„Seve?"

„Hmm?"

„Jaký mám napsat rok narození? Když jsem ve vyšším ročníku?"

„Ten správný," odvětil, aniž by zvedl hlavu. „Nikdo tě do nižšího přesunovat nebude, když máš zkoušky za sebou."

„No a co zkoušky z přemisťování?" zamračila se.

„Nelze skládat zkoušky, pokud ti nebylo sedmnáct, což se určuje pomocí přítomnosti Hlídáčku," pronesl lektvarista a konečně se obtěžoval zvednout hlavu. „A pokud vím, ty ho nemáš už od léta. Proto nikdo nepřišel na to, že se přemisťuješ, a zároveň nikdo nebude pochybovat o tom, že zkoušky skládat můžeš."