V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 45 - Ztraceni I.

Přenášedlem Selena cestovala už několikrát. Oproti přemisťování to sice bylo při větším počtu osob praktičtější, ale stejně by dala přednost asistovanému přemístění. Klidně by šla z Exeteru do Skotska pěšky, kdyby věděla, co se stane.

V meziprostoru byly pasti. A oni byli vtaženi přímo do jedné z nich.

Severus s Brumbálem křičeli, vůbec jim nerozuměla. Zběsile se kolem sebe rozhlížela – co se to sakra děje?! Cítila, jak je jiná síla táhla pryč z původního směru a ze všech sil se snažila nepustit malou krabičku. Severus ji však chytil za zápěstí a škubnul, takže jí krabička vyklouzla z ruky. Vzápětí lektvarista její ruku pustil a Selena s vyděšeným výkřikem začala padat, přičemž narazila do Pottera a odtrhla jej od přenášedla. Z meziprostoru vyletěli společně.

Prudce dopadli na dlažbu uprostřed nevelkého náměstíčka v potemnělém městečku. Seleně se málem podařilo přistát na nohy – opravdu jenom málem, v levém kotníku jí děsivě křuplo. Sesunula se na zem a s tichým zaúpěním jej sevřela, Potter mezitím šátral rukama po zemi a hledal brýle.

„Co se to sakra stalo?!" zachraptěl, když je konečně našel.

„Pasti... v meziprostoru," odpověděla Selena a zvedla se do sedu, poraněnou nohu opatrně natáhla před sebe.

Nebelvír už stál na nohou a obezřetně těkal pohledem po náměstí: „No výborně, do háje. Co teď?"

„Počkáme," zvedla k němu hlavu. „Dojdou pro nás. Jenom bych se ztratila z toho náměstí, abychom... Do prdele..."

„Co je?"

„A do háje," hlesla a vyděšeně se rozhlížela kolem, dokonale cítila, jak se jí z obličeje vytrácí barva. „Já vím, kde jsme."

„No... To je dobře, ne?" zamračil se Nebelvír.

„Ne. Jsme v prdeli. Jsme v totální a naprosté prdeli, zvedni mě," začala se škrábat se na nohy. Přijala Potterovu ruku a s bolestivým zaúpěním udělala krok.

„Tak kde jsme, sakra?!" vystřelil.

„Tak pět mil tímhle směrem," ukázala roztřesenou rukou někam doleva, „je Malfoy Manor. Byli jsme tu v létě s Dracem."

„Do prdele," vydechl Potter a zbledl.

„Musíme se schovat, než nás najdou. Okolí panství je vždycky plné smrtijedů, střídají se na hlídkách. Někam zapadnem a vymyslíme, co dál," zašeptala napjatě Zmijozelka.

„Souhlasím. Kudy?"

„Co nejdál od panství."

Společně vyrazili do nejbližší ulice v příslušném směru. Proplétali se mezi domy, Selena s pevně semknutými rty odhodlaně odmítala Nebelvírovu pomoc a kulhala dál. Pořád dokola děkovala Merlinovi za ostřejší smysly a černýma očima přejížděla okolí, hledala sebemenší náznak pohybu. Kvůli jedné černé kočce málem vyletěla z kůže.

„Hej, támhle," ukázala najednou na jeden z domů. Byl jediný, ve kterém se nesvítilo, a vypadal opuštěně. Majitelé byli pravděpodobně někde pryč, matně si uvědomovala, že v mudlovských školách by tou dobou mohly být nějaké prázdniny.

„To se tam chceš jako vloupat?!" vyjekl Potter.

„Před hodinou ses vloupal do muzea, takže sklapni," usadila ho a pajdala ke dveřím. S nevelkou nadějí zkusila vzít za kliku. Ušklíbla se, bylo zamčeno. Nečekaně.

„Takže jdeme zpátky, co?" rýpl si Nebelvír s velkým zadostiučiněním. „Pokud na to použiješ magii, budou tu do půl minuty smrtijedi. Jedno vloupání za noc zjevně stačí."