V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 67 - Spojenec

Severus mrtvolně zbledl, ruka mu strnula v polovině cesty k ústům. Tetování ve tvaru srpku měsíce pronikavě pálilo. O vteřinku později odhodil příbor a vystřelil od stolu, mezi kolejními stoly spěchal k východu ze Síně. Za sebou slyšel vyplašenou Minervu, nechápavé kolegy, šum hlasů desítek zmatených studentů. Chodbami sklepení už běžel. Vpadl do svého bytu a na setinu vteřiny hrůzou strnul. Na zemi uprostřed pokoje klečel Draco a tiskl k sobě zoufale vzlykající, třesoucí se Selenu, jež přívěsek na svém krku svírala tak pevně, jako kdyby na tom závisel její život.

„Co se stalo?!" vystřelil profesor, když klesl na zem vedle prefekta.

„Nevím, já nevím!" zakňučel zoufale Draco. „Byla v pořádku a najednou začala křičet! Udělej něco, Severusi!"

V tu chvíli už lektvarista přikládal prsty k dívčiným spánkům: „Legilimens!"

Okamžitě ho zasáhla vlna ostré bolesti, která svírala Selenino břicho a nedovolovala jí se hnout. U Merlina, Selena se bolestí nemohla pořádně nadechnout, i jeho samotného dívčina bolest dočista ochromila!

Severus ukončil nitrozpyt a roztřeseně vydechl: „Musí na ošetřovnu..."

...

„Musíš něco vědět!" vyhrkl zoufale Mistr lektvarů.

„Říkám ti, že nic nemůžu najít," odvětila polohlasně Poppy a dál se zběsile přehrabovala knihami ve své komůrce.

„Chceš mi říct, že jí nic není?!" zavrčel lektvarista stojící mezi dveřmi a pohledem zabloudil k Seleně vzlykající Dracovi v náručí.

„To jsem neřekla," odsekla popuzeně lékouzelnice. „Jen říkám, že nemůžu najít důvod! Žádné z diagnostických kouzel nic neodhalilo! A ne, já opravdu netuším, proč nezabírají lektvary proti bolesti!"

„Nemůžeme ji nechat takhle," zašeptal Severus. „Poppy, ty jsi to necítila... Ona trpí..."

„Myslíš si, že to nevidím?" zvedla lékouzelnice oči od knihy a provrtala lektvaristu pohledem. Sama měla nervy na pochodu, a i když věděla, že se o dívku lektvarista jen bojí, nepomáhal.

„Tak jsem to nemyslel," hlesl nešťastně profesor.

Lékouzelnice se párkrát zhluboka nadechla. Vůbec netušila, co by měla dělat – a to se jí za celou její kariéru ještě nestalo. Potřebovala víc času...

„Uspíme ji," pronesla rázně. „Lektvary zjevně nezabírají správně, takže to zkusíme kouzlem. Když to nepůjde, zpomalíme jí životní funkce natolik, aby omdlela."

„Dobře," přikývl odevzdaně lektvarista. Vždyť ani jeho nenapadalo nic lepšího a ulevit jí musel.

Severus s těžkým srdcem zamířil k posteli, na níž se choulila jeho háďata. Draco, jenž k sobě tiskl Selenu, tiše jí šeptal do vlasů a něžně ji hladil po tváři, k němu zvedl pohled, jakmile si ho všiml. V šedých očích byl jasně čitelný strach smíšený se zoufalstvím a němou prosbou, aby něco udělal.

„Seleno," šeptl lektvarista, když s výrazem plným bolesti klesl na židli vedle lůžka.

Pobledlá dívka těžce otevřela oči plné slz a upřela je na něj.

„Na chvilku tě uspím, ano?" zašeptal Severus a jemně jí setřel slzu z tváře. „Bude dobře, dráčátko. Slibuji."

Dívka nepatrně přikývla a s námahou k němu drobně, prosebně natáhla ruku.

Lektvarista ji lehounce sevřel a vytáhl hůlku: „Somnum."

...

Severus odhodil na zem další knihu a unaveně si promnul kořen nosu. Jindy by si nedovolil takhle zacházet se svými drahocennými knihami, ale tu noc jen překročil obří hromadu na zemi uprostřed svého bytu a znovu se zadíval do pomalu se vyprazdňující knihovny. Byly téměř tři hodiny ráno a on stále nenašel nic, co by mohlo jeho dráčátku pomoci. Vždyť vlastně ani netušili, co jí je, a to kolem ní Poppy bez ustání pobíhala už od večeře.