V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 38 - Tichá podpora

„To... To nemyslíš vážně, že?" dostala ze sebe naprosto šokovaná Martha Hastingsová, stále svírající Seleninu ruku.

„No... Myslím," špitla dívka a střelila pohledem k Severusovi.

Což postarší dámě samozřejmě neuniklo: „To on! On tě k tomu donutil, že ano?"

„Cože?" vykulila Selena oči.

„Martho, prosím," vydechl naprosto zoufalý dědeček.

Jeho manželka jej však z vysoka ignorovala: „Nemusíš s ním chodit, Seleno! Jestli tě k tomu nutí, stačí říct, my to zařídíme, ano? Můžeš zůstat tady, bude ti tu dobře! Nic se ti nestane..."

„A-ale já nechci!" vytrhla ruku z bolestivého sevření a vyplašeně o krok ustoupila. „Já chci zůstat u Severuse!"

„Stockholmský syndrom," konstatovala dopálená žena. „Volám policii!"

„Nedělej hlouposti, Martho," zamračil se David a zabránil své ženě popadnout telefon. „Má ho ráda, proč by s ním nemohla chtít zůstat? Přece ji nemůžeme nutit, aby opustila všechny své přátele a bydlela s námi, vždyť nás ani nezná..."

Zmijozelka naprosto nevěřícně sledovala svou babičku, jak Severuse propaluje pohledem, který mohl směle konkurovat tomu jeho.

„Jak můžeme vědět, že se o ni dokáže postarat?" vyštěkla postarší žena.

„Samozřejmě, že dokáže, přece s ním bydlí už dva roky," odvětil mírně David.

Selena mezitím odcouvala až k lektvaristovi. Vyděšená představou, že by musela všechny a všechno opustit, se snad poprvé před někým bázlivě schovala do jeho ochranářského objetí.

„Ale my bychom to zvládli líp!" vedla si neústupná žena dál svou. „A v tomto případě by všechno schválili ve zrychleném řízení!"

„Martho!" zavyl opět Selenin dědeček. Zmijozelka už v tu chvíli svírala lektvaristu pevněji než klíště.

„A pokud podáme trestní oznámení, že ji u sebe drží proti její vůli..."

„Tak to by stačilo!" zahřměl Severus a přitáhl si popotahující Selenu blíž k sobě. „Nemáte sebemenší důvod podávat trestní oznámení, ani Selenu jakkoli nutit, aby mne opustila!"

„My ji nenutíme, jenom jí nabízíme lepší život," odsekla Martha. Vzápětí její pohled zjihl, zadívala se na dívku krčící se za zády naštvaného profesora: „Bude ti s námi dobře! Selena Hastingsová zní přece skvěle, tvůj tatínek by si to tak určitě přál. Určitě by chtěl, aby ses měla dobře."

„Ale já se mám dobře," zakuňkala vyděšená Selena.

„Ale s námi..."

Selena ignorovala další manipulativní monolog své babičky a zvedla prosebný pohled k lektvaristovi: Já chci domů...

„Myslím, že bychom měli jít," ozval se odměřeně Severus, čímž postarší ženu přerušil uprostřed věty. Jemně přinutil Selenu, aby jej aspoň na vteřinku pustila, a on mohl podat jejich kabáty. I přesto však rychle odťapkala za ním do předsíně, i s kabátem si znovu stoupla za něj a rychle si ho oblékla.

„Ne, Seleno počkej!" vyrazila malá dáma za nimi.

Severus jí okamžitě zastoupil cestu k dívce: „Myslím, že stačilo. Vaše neopodstatněné výčitky a výhrůžky nemáme zapotřebí. Odcházíme."

„A-ale...!"

Lektvarista vůbec nebral na vědomí ženin upřímně vyděšený výraz a rázně otevřel vchodové dveře, aby mohla Selena vyjít ven.