V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 78 - Soukromý zázrak

„Připravená?" zeptal se tiše Severus, když se spolu se Selenou zastavili nedaleko cihlového domku, který byl jejich cílem.

„Já nevím," špitla roztřeseně Zmijozelka a nervózně zatahala za lem tenkého zeleného svetříku, který na ni Draco navlekl po dobré hodině hádky ohledně toho, v čem půjde oblečená. Nemohla odtrhnout pohled od okna vedoucího do obývacího pokoje, ve kterém svým dračím zrakem zřetelně rozeznala babičku, dědu a tolik neznámých lidí, že ji to vyděsilo.

„Nemusíme tam chodit, pokud nechceš," pronesl mírně lektvarista. „Určitě by to pochopili."

„Já tam ale asi chci... Já nevím," hlesla tmavovláska. „Bojím se, že to dopadne jako minule."

„Nedopadne, dráčátko," zašeptal Severus a jemně ji objal kolem ramen. „Už jsi moje. A nikdo mi tě nevezme."

Selena se na lektvaristu vděčně pousmála: „Díky, Seve."

„Neděkuj," vtiskl jí lehounký polibek do vlasů.

„Půjdeme?" nadhodila Selena dřív, než ji odvaha opustí.

Lektvarista přikývl a společně přešli posledních pár desítek metrů, které je od domu Hastingsových dělily. Selena ze své milované kabelky vytáhla dva malé dárečky nadepsané Ashley a Katrin. Ještě okamžik se zdráhala, než nejistě stiskla tlačítko zvonku. Hned na to úlekem málem vyletěla z kůže, když se zvonek pronikavě rozezněl.

„To nebylo vtipné," zabrblala polohlasně, když postřehla lektvaristovy cukající koutky. Poté se však napjala, jelikož se dveře otevřely.

„Seleno, Severusi!" vykřikl nadšeně David Hastings. „Vy jste přišli! Pojďte dál!"

Zmijozelka se širokým úsměvem objala svého dědečka, který zářil nadšením jako sluníčko. Severus se kolem nich protáhl do předsíně a dovřel vstupní dveře zrovna ve chvíli, kdy dědeček Seleně vtiskl pusu na tvář.

„Jenom pojďte, všichni se na vás moc těší," usmál se David.

Selena okamžitě znejistěla, zakousla se do rtu a střelila pohledem k Severusovi, ale to už ji dědeček vtáhl do obývacího pokoje. Zděšeně strnula a bleskově počítala přítomné, snažila se přiřadit, kdo je kdo.

„Do-dobrý den...?" špitla bojácně, jelikož nikdo nevypadal, že začne mluvit. Jasně, že už nebyla malá... ale v tu chvíli toužila jenom po tom schovat se za Severusova záda.

Jako první k zamířil jeden z přítomných mužů, kterého tipovala na strýce Jonathana. Se slzami v očích se zastavil kousek před ní a zjevně přemáhal sám sebe, aby se nerozbrečel jako malý kluk.

„Moc... Moc rád tě zase vidím," dostal ze sebe a pokusil se o úsměv. Vzápětí tmavovlásku popadl a přitáhl si ji k sobě: „Bože, můj bože, Seleno..."

Dívce, která se ocitla v medvědím objetí ani nevěděla jak, ujel přidušený vzlyk. Tohle byl její strejda... Váhavě mu omotala ruce kolem pasu a pevně ho sevřela.

Pak už putovala z jedné náruče do druhé, nikdo z dospělých nemohl přestat brečet. Vždyť si takových let mysleli, že je mrtvá, a najednou stála před nimi. Dokonce asi Severus neunikl objetí strýce Jonathana a tety Irene, i když se opravdu snažil. Selenu jeho trpitelský výraz upřímně pobavil, protože, jak se zdálo dle potutelných úsměvů, Johny i Irene naprosto přesně věděli, že Severus není objímací typ.

Trvalo snad dobré půl hodiny, než se všichni aspoň trochu uklidnili. Seleně se podařilo strategicky zabrat místo mezi tetou Nancy a tetou Irene, čímž se šikovně vyhnula babičce. Severus se víc než spokojeně usadil na židli spíše mimo rodinný kruh, přesto ne natolik daleko, aby to bylo podezřelé. Navíc ho zrovna zpovídali ohledně všeho, co se událo, takže Selena využila situace, aby se malinko porozhlédla.