V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 90 - Fénixův nářek II.

Severus, už několik hodin sedící na židli v téměř neměnné poloze, opět odrhnul spící dívce z tváře pramínek tmavých vlasů, i když to vůbec nebylo potřeba. Od chvíle, kdy svou milovanou dceru nanejvýš opatrně uložil do její postele ve sklepním bytě, to udělal nejmíň po tisící. Ale uklidňovalo ho to. Ten lehký dotek, natolik jemný, aby dívku neprobudil, do něhož mohl vložit veškerou něhu.

Ze svého místa vedle Seleny vstal za celou dobu pouze párkrát. Jednou kvůli Minervě s Poppy, které se ukázaly těsně před snídaní, aby zjistily, jak na tom jsou. A ve všech ostatních případech kvůli bledému Dracovi, jenž spal vedle Seleny. Chlapcův spánek pozoroval stejně bedlivě jako ten dívčin. Opatrný nitrozpyt, který párkrát použil, mu naštěstí potvrdil, že Draco opravdu pouze spí. I když mu Poppy při své návštěvě musela do těla vkouzlit Bezesný spánek, jelikož ho těsně před jejím příchodem začaly pronásledovat podivné noční můry.

Lektvarista opět natáhl ruku, aby mohl znovu uhladit pramínek tmavých vlasů. Poupravil přikrývku. Na chvilinku sevřel její levou dlaň, jíž k sobě tiskla svého medvídka, aby mohl zahřát prokřehlé prsty. Po chvilce ji pustil a opět jemně uložil na medvídka, schoval pod přikrývku. Odvážil se lehounce ji pohladit po tváři.

Při tom všem se dál dusil výčitkami. Ano, byla to jediná rána, kterou Selena i přes svá obranná kouzla utržila, pouhý zlomek toho, co se mohlo stát... Ale na věci to nic neměnilo. Jak mohl zranit své malé dráčátko? Která Sectumsempra ji zasáhla? Jak dlouho musela snášet tu bolest? Jak jen mohl?

Co kdyby ji Tonksová s Lupinem nedostali na ošetřovnu včas?

Znovu uhladil pramínek tmavých vlasů.

Vzápětí mu srdce málem vynechalo úder. Selena se drobně zavrtěla a tiše, nesrozumitelně zamrmlala a Severus strnul očekáváním i strachem. Po chvilince se však odvážil znovu jemně sevřít Seleninu pravou ruku. Zprudka se nadechl, když ji okamžitě stiskla. Drobně se zavrtěla, přitiskla si svého medvídka pevněji k sobě... a otevřela oči.

Zmateně zamrkala, aby si její oči přivykly na světlo, i když bylo v pokoji příjemné přítmí. Severus nedbal, že se blížila jedenáctá hodina dopolední, a nechal hořet pouze pár svíček. Lehounce přejel palcem po hřbetu dívčiny ruky, aby ji na sebe upozornil. Okamžitě na něj upřela vyplašené modrozelené oči a hned na to se jí roztřásl ret.

„Ne, neplakej," zašeptal prosebně Severus, když dívka poprvé přidušeně vzlykla a začala se neohrabaně zvedat do sedu. Rychle se jí pokusil pomoci – přestože po hluboké ráně zbyla jen jizva, věděl, že ji bude ještě nějakou dobu pobolívat.

O vteřinku později se mu s tichým, bolestivým zaúpěním a rukou přitisknutou k hrudi svezla do náruče. Věděl, že by měl něco říct, aby ji uklidnil... ale ani v nejmenším netušil co. Vždyť sám se nehroutil jen díky svému zvyku potlačovat emoce a udržovat si odstup. A zrovna v tu chvíli i léty osvědčený způsob selhával.

„Brumbál je opravdu... mrtvý?" zakuňkala najednou Selena a zvedla k němu pohled.

Lektvarista se nepřinutil odpovědět, místo toho tedy pouze drobně přikývl. Dívka pevně zavřela oči omotala mu ruce kolem krku, aby mu mohla zabořit obličej do ramene. Severus dlouze vydechl a lehce dívku pohladil po zádech. Albusova smrt byla obrovskou ztrátou a on sám věděl, že do svého vlastního skonu se bude užírat výčitkami. Přestože by nikdy řediteli nedokázal odpustit, co provedl jeho dráčátku, stále si ho vážil. A nyní už nebude mít možnost mu to sdělit.

A navíc – ublížil svému malému dráčátku.

„Jak se cítíš?" zeptal se a doufal, že si dívka nevšimne, jak se mu nepatrně třese hlas.