V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 16 - Zelená

Bradavický profesor Obrany proti černé magii s těžkým srdcem a nekonečnou vinou sledoval, jak se opodál objevují oddíly bystrozorů. Samozřejmě, že byla s nimi. Na vteřinku útrpně zavřel oči, nedokázal se však donutit úplně odvrátit zrak. Raději sám sebe trestal pohledem na usmívající se tmavovlásku a připomínal si všechno zlé, co jí udělal. Zatím si jej nevšimla, v modrých očích se ještě neobjevila, pro poslední dny tak typická, lhostejnost.

Zmučeně si povzdechl – už zase ji nutili kráčet v první linii. Zase jí vyhrožovali soudním procesem. A ona i po tom všem, co jí řekl, co ji tolikrát srazil na kolena, znovu vyhověla bystrozorům. Obětovala své právo volby a raději přijala životní dráhu, kterou jí vytyčilo ministerstvo, než aby připustila možnost, že by on mohl skončit před Starostolcem. Má plné právo ho nenávidět.

S příšerným vědomím, že dívce zničil život, zůstal stát na místě spolu s ostatními členy Řádu povolanými na tuhle pitomou misi. Nehnutě pozoroval svou milovanou neteř, jak se v dlouhém rudém plášti řadí mezi ostatní bystrozory. Mezi své budoucí kolegy.

Dole v nenápadném městečku pod nimi se mezitím do noci zlověstně blýskaly kletby. Útok smrtijedů začal sotva před dvaceti minutami, mudlové však už prchali do všech stran vyděšení k smrti. Ministerští budou mít hodně práce... Kolik kouzelníků padne, než věrné odrazí?

Selena se bavila s blonďatou ženou po své pravici, něčemu se pobaveně uculovaly. Podle rudnoucího obličeje mladíka před nimi, pravděpodobně jemu. Mířila do bitvy, do války... A přece vypadala, jako by o nic nešlo.

Lektvarista sledoval, jak celý Selenin oddíl vykročil a rychlým tempem mizel pod kopcem. Sám toporně kráčel na druhou stranu za podstatně méně ukázněnou skupinkou Fénixova řádu. Takhle to bylo vždycky – pečlivě secvičené oddíly bystrozorů, Řád jako roztroušení jednotlivci. A fungovalo to.

Polovinu lidí, kteří kráčeli s ním, ani neznal. Nehádal se, když ho Moody přiřadil k Lupinovi a několika neznámým tvářím. Přemístil se spolu s nimi.

Vpadli smrtijedům do týla. Bez jakékoliv z emocí, které zmítaly jeho společníky, kosil postavy v kápích. Neuchyloval se k nepromíjeným, ale kletby ze sféry černé magie vrhal jednu za druhou. Vždyť už to jinak neuměl.

Jak že byl ten vtip, kterým se bavili Nebelvíři? Proč stojí Severus Snape uprostřed cesty? Neví, na které je straně.

Netušil, jak dlouho pokračovali, kolik smrtijedů leží na zemi. Mnoho z anonymních postav padlo s několika nevyléčitelnými sečnými ranami, Sectumsempra létala vzduchem. Z netečného vrhání kleteb jej vytrhlo něco, při čem se mu málem zastavilo srdce.

Nenápadné tetování ve tvaru srpku měsíce nad pravým zápěstím začalo prudce pálit.

Hnal se za magií, kterou do přívěsku vložil. Vedla ho přímo k ní, jakoby nad ní jeho kouzlo vyčarovalo maják. Nezajímal se o překvapené tváře kolem sebe, odhazoval z cesty všechny nehledě na stranu, ke které patřili a ke které patřil on sám. Protože vždycky, ať se stane cokoliv, ať se přikloní ke komukoliv, bude na její straně.

Zpomalil až v polorozpadlé části města, zlověstné ticho a zřícené budovy napovídaly, že se v ní odehrál nelítostný souboj. Stejně jako mrtvoly na zemi, ke kterým po chvíli dorazil. V černých kápích, rudých hábitech. Ty počítal, zatímco obcházel kaluže krve, děsivě rudé v bělostném sněhu. Jedenáct. Byla jediná, která přežila. Jako poslední překročil blondýnku, se kterou si Selena utahovala z mladíka, jehož dolní část těla už neexistovala.