V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 70 - Ukrást Smrti kosu III.

Poslední studenti šestého ročníku právě vypili první dávku svých Životních lektvarů, který by měl zabránit šíření jedu, nebo jej aspoň značně zpomalit. Potichu opouštěli nemocniční křídlo, ze kterého je madam Pomfreyová přece jen propustila. Byly dvě hodiny v noci a nemělo cenu je tam držet, když nikdo netušil, kdy přijdou jejich poslední okamžiky. Určitě se chtěli rozloučit. Napsat poslední dopisy domů.

Všichni profesoři nakonec souhlasili s lektvaristou, že jejich největší nadějí je Selenino probuzení, jež by značilo, že protijed opravdu fungoval. A dle jeho propočtů mohli s neotestovaným protijedem počkat do deváté hodiny ranní.

Kdyby Severus jen malinko vnímal okolí, všiml by si pohledů, které jeho směrem vrhali odcházející studenti. Obdivné, prosebné, soucitné... a plné naděje.

Byla to téměř hodina, co Selena usnula ve stoje Severusovi v náruči. Draco, který v tu chvíli už vzdal svůj vnitřní boj se slzami, ji na rukou odnesl do postele a zůstal s ní. Lektvaristovi stačil jeden pohled do chlapcových očí, aby pochopil, že se rozhodl. Ale jak by mu mohl bránit, když on sám se chystal k tomu stejnému? Věděl, že ji nedokáže znovu ztratit.

Od chvíle, kdy se vážený zmijozelský prefekt nepokrytě rozplakal do vlasů spící dívce, nikdo nepromluvil. Studenti ve vší vážnosti dokončili přípravu svých ingrediencí, zatímco Severus a Horacio rozdělovali základ pro Životní lektvar do malých, pečlivě popsaných kotlíků. Spolu s Hermionou, kterou k lektvarům jako jedinou pustili, jelikož nikdo neměl to srdce žádat Draca o pomoc, dokončili Životní lektvary. O pár minut později už je měli studenti, bystrozorové i profesoři v sobě. Severus svůj vypil také, aby nebudil podezření. A koutkem duše chtěl stále věřit, že tenhle šílený experiment opravdu vyjde a jeho malé dráčátko se probudí.

Na ošetřovně už zbýval pouze on, spící Selena, Draco a Blaise. Zatímco sinalý prefekt ležel na posteli se svou milovanou v náručí, snědý Zmijozel seděl na židli, držel Selenu za ruku a svým typickým způsobem jí vnucoval myšlenku, že se rozhodně probudí. Bylo to něco mezi úpěnlivými prosbami a vyhrožováním.

Nakonec však i on nemocniční křídlo opustil, spolu s Poppy, která vypadala jako chodící mrtvola. Na nohou ji držela jen síla její vůle. Severus si přisedl k posteli, jemně uchopil Seleninu ruku a stejně jako Draco bezmyšlenkovitě zíral do prázdna.

Netušili, kolik času uběhlo, než dveře ošetřovny tiše klaply a znovu se objevil Blaise.

„Posílá mě profesorka McGonagallová," řekl tiše. „Máš se jít aspoň trochu najíst, Malfoyi."

Dracovi trvalo pár vteřin, než pochopil, že mluví k němu. Další půl minuty mu zabralo se rozhodnout, jestli se bude hádat nebo se Zabinim jednoduše půjde. Nakonec dospěl k závěru, že potřebuje ještě něco dořešit, opatrně pustil Selenu, vtiskl jí pusu do vlasů a vstal.

Blaise nepostřehl pohled, kterým Malfoy svého kmotra žádal o rychlý konec, pokud se jejich milovaná neprobudí. Proto si profesorovo téměř nepatrné přikývnutí vyložil jako prostý souhlas s tím, že by měl Malfoy něco sníst.

V tichu kráčeli temnými chodbami hradu, když se najednou, jakoby odnikud, objevila brečící Tonksová, jejíž vlasy měly popelavě šedou barvu, a vrhla se Dracovi kolem krku. Prefekt překvapeně strnul, o to víc, když se zpoza rohu vynořil i Lupin. Potom však svou sestřenici objal. Potřeboval to, chtěl, aby ho někdo obejmul. A tyhle dva měl stejně v plánu najít.

„Blaisi?" zachraptěl.

„Jo, kámo?"

„Promluv si s Remusem. Ty víš o čem," podíval se na svého přítele, jemuž v očích blesklo pochopení, když si spojil dvě a dvě. „Přijdu do Velké síně," dodal.