V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 15 - Nevděčný

„Seš na tahu, Malfoyi."

Draco sebou prudce trhl, Zabiniho hlas jej už po několikáté za ten večer vytrhl z hlubokého zamyšlení. Snědý Zmijozel na něj hleděl přes šachovnici, vyhrával už čtvrtou partii. Přesto se ani jeho myšlenky netočily kolem hry. V první řadě slíbil svému nejlepšímu příteli, že se jej pokusí rozptýlit, než se Selena a jejich kolejní ředitel vrátí. A v druhé řadě se o ně sám bál, hlavně o tu přidrzlou kolejní přeběhlici.

Draco chvíli zíral na šachovnici, než mdle zavelel: „Jezdec na E pět."

Blaise si povzdechl, Malfoy udělal začátečnickou chybu. Nic jiného nedokázalo tak dokonale odhalit prefektovy obavy jako jeho nesoustředěnost. Kdykoliv jindy byl fenomenální hráč a za celé ty roky se vlkodlakovi nepovedlo jej porazit. Až do teď. Obratem mu jezdce sebral svým střelcem.

„Nechceš něco k pití?" nadhodil čokoládový Zmijozel, jeho albínský přítel nepřítomně přikývl. Blaise tedy vstal od rozehrané partie, aby přinesl skleničky a láhev ohnivé whiskey z prefektské ložnice. Ta sloužila jako sklad kontrabandu od chvíle, kdy jejich kolejnímu řediteli dočista hráblo a začal terorizovat všechny kolem.

Blaise udělal sotva dva kroky od místa, kde spolu s prefektem seděli, když se ozvala ohlušující rána. Leknutím vyskočil snad metr do výšky a stejně jako ostatní zůstal šokovaně zírat.

„MADAM POMFREYOVÁ! PŘIVEĎTE MADAM POMFREYOVOU!" vřeštěla z plných plic Selena, která se doslova odnikud zjevila uprostřed zmijozelské společenské místnosti spolu s bezvládným, zkrvaveným profesorem. „TAK DĚLEJTE NĚKDO NĚCO, DO HAJZLU!"

To se konečně rozhýbali dva sedmáci a vystřelili ze společenské místnosti, zatímco Draco se kolem Blaise prohnal k Seleně: „Co se proboha stalo?! Jak ses sem dostala, co mu je?!"

„Já nevím, trefili ho!" dostala ze sebe mezi vzlyky. „Udělej něco, prosím!"

„Pozor, princezno... Zabini!"

Blaise se konečně probral a přiběhl k nim, opatrně donutil vzlykající Selenu popolézt dál od Draca, který sesílal na profesora všemožná kouzla. Klesl k ní na zem a pevně ji objal, omotala mu ruce kolem hrudi a zabořila obličej do ramene. Vlkodlak zděšeně zjistil, že se klepe až k neuvěření, bůh ví, co se jí muselo stát... Ani v nejmenším ji nehodlal pustit.

„Co se tu pro Merlina stalo?!" vyběhla najednou lékouzelnice z krbu. „Pozor, pane Malfoyi, ach Merline!"

Společenskou místností se několik dalších minut nesly Seleniny vzlyky spolu s tichým šepotem hadů. Shromáždila se celá kolej – všichni chtěli vědět, co se stalo. Prefekti se ani nenamáhali vyhánět nejmladší ročníky, moc dobře věděli, že by to k ničemu nebylo.

Lékouzelnice konečně promluvila, i přes rázný tón většinu hadů aspoň trochu upokojila: „Ta rána není nic hrozného. Episkey!" namířila hůlkou na profesorovu hruď, rána poslušně zmizela. „Ztratil samozřejmě mnoho krve, ale to vyřeší Krvetvorný lektvar, není třeba se obávat. A v bezvědomí je kvůli ráně do hlavy, pár dní jej bude bolet... Rennervate!"

Lektvarista otevřel oči a prudce vyletěl do sedu. Začal lapat po dechu, ruka mu vystřelila k hrudi, prohmatal zhojenou ránu. Naprosto zděšený zvedl pohled k lékouzelnici, která jej starostlivě pozorovala, a zachraptěl: „Albus... Kde je Albus? Je v pořádku?"

Ve zmijozelském sklepení zavládlo šokované ticho, mnoho hadů přejíždělo nevěřícným pohledem mezi profesorem Obrany a dívkou, která mu nějak zachránila život. A on se o ni ani v nejmenším nezajímal.