V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 46 - Ztraceni II.

„Můžeš mi říct, kam jdeme?" ozval se podrážděně Potter, zatímco se prodírali lesem.

„Ne," odsekla Selena.

„Proč ne?!"

„Protože to sama nevím. Ale pošlu ti sovu hned jak to zjistím," odpověděla kousavě Zmijozelka.

Tímhle způsobem probíhala jejich cesta už dobré dvě hodiny. Selena se klepala zimou, mokré oblečení v chladné březnové noci nepříjemně studilo a kotník ji pekelně bolel. Potter se odevzdaně vláčel za ní, Sirius Black klusal kolem v podobě velkého černého psa a průběžně na ni vrčel.

„Merline, díky," hlesla úlevně, když dorazili na kraj nevelké louky.

„Co je?" zamračil se Nebelvír a rozhlížel se kolem.

„Támhle," ukázala doprava. „Merlík."

„He?"

„Bože, Pottere... To je ten... Jak jsi to říkal? Plevel, co zakrývá magii," protočila oči.

„A co s ním teď?" zeptal se podezřívavě. Black mezitím přecházel kolem nich a větřil.

„Naškubeme ho celou náruč, přivážeme ho k větvi a odletíme na koštěti," ucedila jedovatě.

Bez dalšího slova vyrazila Zmijozelka po obvodu louky. Merlík naštěstí rostl i kus v lese, tudíž si vybrala jeden strom přímo uprostřed a sesunula se na zem. Potter usedl k vedlejšímu stromu, Tichošlápek ulehl po boku svého kmotřence.

Selena se schoulila, co nejvíc to šlo, objala si kolena a snažila se aspoň malinko zahřát. Stejně to nepomáhalo. A s postupující nocí, kdy jen tiše seděla na zemi a snažila se nebrečet strachy a zoufalstvím, se klepala čím dál víc. Neodvažovala se však použít ani nejjednodušší kouzlo na zahřátí – smrtijedů muselo být kolem plno. Takže jen dál drkotala zuby, sledovala merlík pohybující se v mírném větru a upínala se k víře, že Draco a Severus se brzy ukážou.

„Byla to od nás kolosální pitomost, že?" ozval se najednou Nebelvír. Selena sebou trhla, Potterův hlas ji vytrhl z hluboké netečnosti.

„Mám pocit, že už jsem se o tom párkrát zmínila," dostala ze sebe a snažila se o svůj obvyklý povýšený tón.

„Myslel jsem, že oceníš, když si to přiznáme," zahučel popuzeně.

„Řekla jsem snad, že to neoceňuju?"

Nebelvír pokračoval až po chvíli: „Co teď budeme dělat?"

„Já nevím... Čekat."

„Jenom čekat? Určitě můžeme dělat něco..."

„A co bys chtěl dělat?" otočila se k němu. „Zopakuju ti, v jaké situaci teď jsme, protože ty si to zjevně neuvědomuješ. Celé okolí je plné smrtijedů, kteří čekají na nejmenší záchvěv magie, podle kterého by nás mohli najít a předat Voldemortovi. Aby se to nestalo, nesmíme kouzlit. Tudíž se nemůžeme bránit, nemůžeme se zahřát a nemůžeme ani nikomu poslat zprávu o tom, kde jsme. U vás dvou je sice vyzařování magie v podstatě vyřešené, ale já si musím dávat pozor, protože jediné, co kryje mě, je to pitomé mokré oblečení a zasraný plevel... Navíc jsem zvyklá formovat magii myšlenkou! Draco je moc daleko na to, abych s ním dokázala mluvit přes Eviteru, Se... Snapea přivolat nemůžu, protože to bychom mohli stejně dobře udělat ohňostroj. Jsme sotva pět mil od Malfoy Manor a navrch náš život v podstatě leží v rukou Bellatrix Lestrangeové a to, co mě na tom nejvíc děsí, je, že tu ještě nejsou zástupy smrtijedů s popkornem! Máš lepší nápad než se prostě tvářit, že tu vůbec nejsme?"