V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 39 - To nejcennější I.

Pomalu kráčí k domu své sestry. Je horký letní večer, opět v duchu děkuje Lewisovi, že Madison přece jenom přemluvil k domu kus od města. Ve svých dlouhých kalhotách a černé košili s dlouhým rukávem by v rozpálených ulicích působil nepatřičně. Naštěstí se může přemístit do nedalekého lesa, pak stačí jen přejít nevelkou louku.

Přede dveřmi okamžik váhá, mračí se. V dopise, který mu sestra poslala, jej prosila, aby se dnes večer zastavil. Vyzníval však poněkud zvláštně, netuší, co si o tom myslet. Nakonec vítězí zvědavost, lektvarista zvedá ruku a klepe.

Dveře se prudce otevírají: „Seve! Jsem tak ráda, že jsi přišel!"

„Samozřejmě, že jsem přišel. Přece jsi mne o to žádala," vchází dovnitř a kradmo svou sestru sleduje. Na první pohled je nervózní a roztěkaná. Zkoumavě pozoruje její záda, když mizí v kuchyni. Místo ní se s potutelným úsměvem objevuje její přítel. Zdráhavě Lewise zdraví a následuje ho do obývacího pokoje, usedá na pohovku. Madison se párkrát objevuje, většinou jen prosviští kolem.

„Stalo se něco?" mračí se. „Pokud jsem přišel nevhod, mohu..."

„Ne, ne," vrtí rychle hlavou Lewis. „Zůstaň tady. Je jen trochu roztržitá, ale stoprocentně by byla naštvaná, kdybys odešel."

„Vážně bych nerad..."

„Vážně bys ji nerad naštval, Severusi," mrkne potutelně Lewis. „Věř mi, není to do-"

„Auuu!"

Oba bleskově startují a vyděšeně vbíhají do kuchyně. Madison stojí u dřezu, nad kterým drží krvácející ruku. Na zemi i na lince jsou střepy a kapky krve.

„Jak se ti to, probůh, povedlo? Ukaž," přiskakuje k ní ustaraný Lewis, opatrně omývá krev. „Zlato, to je na pár stehů, musíme do nemocnice..."

Maddie jen nešťastně vrtí hlavou a tiše vzlykne, její přítel se ji stále snaží přemluvit. Severus rychle zvažuje možnosti, až se nakonec rozhoduje. Nějak by to zjistila... Má právo to vědět. A tohle by ji nemuselo tolik vyděsit. Ale kdyby náhodou, Obliviate zvládl už před mnoha lety.

„Dej mi tu ruku," přistupuje ke své sestře, ta překvapeně poslechne. Vkládá do jeho ruky svou, rozřezanou dlaní nahoru. Severus rychle zaplaší pochybnosti a z rukávu košile vytahuje hůlku.

„Co to...?" mračí se zmateně Maddie.

„Purus Lavare," řekne a snaží se ignorovat jejich výrazy, když neverbálním kouzlem kontroluje, zda v ráně nezůstaly střepy. Naštěstí nic neobjeví, takže tiše pokračuje: „Episkey. Purus Lavare, Reparo, Pulírexo." Na okamžik zaváhá, opět jej přepadají pochybnosti. Byl to dobrý nápad? S tichým povzdechem pronáší k šokovanému páru: „Myslím, že byste se měli raději posadit."

Beze slova jej poslechnou, usedají vedle sebe na pohovku v obývacím pokoji, tisknou se k sobě. Severus obezřetně zaujímá místo v křesle a rozhoduje se, jak by měl začít.

„Jak jsi to udělal?" přeruší příhodně jeho myšlenky Madison.

„Jsem kouzelník," odpovídá na rovinu a nervózně otáčí hůlkou v ruce. Terapie šokem je většinou účinná... Ale.

„To není možné... Kouzelníci neexistují," hlesne Maddie.

„Kouzelníci existují, jen z mnoha důvodů nechtějí, aby se jednalo o všeobecně známou informaci," odvětí. „Britská kouzelnická komunita je jednou z nejpočetnějších, ale kouzelníci a čarodějky se vyskytují po celém světě."