V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 34 - Koalice, jezevci a úvahy

Selena, pečlivě zachumlaná v hábitu a šále, se klouzala sněhovou břečkou na první hodinu Péče o kouzelné tvory od svého návratu na výuku. Zdravou rukou byla zavěšená do Blaise, který na ni měl dávat pozor, když zrovna nebude Draco poblíž. (Svého úkolu by se čokoládový vlkodlak zhostil i bez desetiminutového monologu jejich kolejního ředitele.) Oba Zmijozelové se vší silou pomocí drobných krůčků snažili udržet na svahu rovnováhu, takže ve finále vypadali jako dva tučňáci.

Konečně se zdárně dopotáceli až pod svah a trochu rychlejším tempem vyrazili k hloučku studentů. Selena po jednom hlubokém nádechu nasadila masku sebevědomé zmijozelské princezny, aby zamaskovala všechnu svou nejistotu. Odměřeně kývli na pozdrav skupince Mrzimorů a Havraspárů, zamračili se na Nebelvíry a připojili se k ostatním Zmijozelům, kteří je přivítali tak nadšeně, jako kdyby se neviděli dva roky.

Což Selenu poněkud vyvádělo z míry. Jelikož celá záležitost kolem Princezny dvojí krve byla tajná, přirozeně to do dvou dnů věděli úplně všichni. Avšak nikdo nevěděl nic víc, než že je Selena něčí ochránce, a proto se mění v draka.

Reakce na tohle zjištění byly různé. Zatímco většina Zmijozelu svou princeznu uctívala snad ještě víc, velká část starších studentů z ostatních kolejí se na ni dívala s odporem. Naopak se našlo překvapivě hodně dětí z řad mladších studentů, které ji začaly váhavě zdravit. Jako první našli odvahu nebelvírští prvňáčci, kteří se s ní před nějakou dobou při Obraně proti černé magii učili mířit a vystřelovat barevné kuličky.

Všechen tenhle zájem byl Seleně poněkud nepříjemný. Ano, na jednu stranu byla ráda, že v ní alespoň ty děti nevidí obludu. A malí Nebelvíři zdravili Zmijozelku! Na stranu druhou však nevěděla, jak se tvářit nebo co říct. Částí své nedůvěřivé duše (kterou pravděpodobně nějakým záhadným způsobem zdědila po svém strýci) jednoduše nevěřila, že to kdokoliv z nich myslí upřímně, čekala, že je to všechno jen přetvářka. Takže se vytrvale schovávala za svou maskou, stejně jako lektvarista, a s Dracovou pomocí čelila nevyžádané pozornosti.

V domněnce, že se jedná pouze o přetvářku, ji totiž utvrzovala nějaká skupinka studentů, která se vrátila k relativně osvědčenému způsobu posílání anonymních urážlivých vzkazů. Tentokrát se s nimi však Selena za pomoci Draca a Blaise vypořádala tak, že je veřejně předčítala před Zmijozelem. Hadi se tomu řehtali spolu s ní, protože některé vzkazy byly až k pláči, a potom hádali, kdo je asi mohl poslat. Po pár dnech tím odradila alespoň těch pár Zmijozelů, kteří jí je podstrkovali pode dveřmi prefektské ložnice, díky čemuž také zabránila Dracovi ve vyvolání pogromu a uchránila školu před démonickým hněvem svého poručníka. Předpokládali, že se o vzkazech Severus z nějakého prapodivného důvodu nedozvěděl, protože v případě opaku by se rozhodně choval jinak.

Z úvah nad posledním vzkazem Selenu vytrhl příchozí Griffith: „Dobrý den! Takže, můžeme začít. Dnes budeme probírat... Slečno Princeová?!"

„Budeme probírat mě?" zvedla Selena obočí. Studenti kolem se začali tiše pochechtávat.

„Ne," odsekl popuzeně profesor. „Jen jsem nepředpokládal, že se ukážete tak brzo. Doslechl jsem se, že Vás chtějí držet stranou, abyste někoho nesežrala... Třeba mě," zašklebil se.

Selena nasadila výraz andílka a tím nevinným hláskem, kterým se malé děti odvolávají na zákazy svých rodičů, pronesla: „Profesor Snape říkal, že Vás sežrat nesmím."

Blaise se hlasitě rozřehtal a vzápětí se k němu přidala valná většina přítomných studentů. Griffith vzteky zrudnul, po zbytek hodiny promluvil maximálně na půl pusy a vrhal po zmijozelské princezně navztekané pohledy. Od Vánoc byl jeho chladný postoj k Seleně citelný, a zejména poté, co vyšlo najevo, kdo je jejím poručníkem. Zmijozelka (s temným lektvaristou za zády) mu však všechny poznámky velmi jedovatě oplácela. Čímž při hodinách výtečně bavila většinu šesťáků, přestože netušili, proč jsou na sebe Princeová s Griffithem najednou tak vysazení.