V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 42 - V nevhodnou chvíli

Severus spěšně procházel potemnělým hradem, dnešní porada se nepříjemně protáhla. Ne, že by to k něčemu bylo. Místo řešení kteréhokoliv z bodů, které měla Minerva na seznamu, se donekonečna jenom dohadovali o malichernostech. K čemu je potom dobré trávit večery takhle?! Už tak pondělky všichni nesnášeli, to si je museli ještě víc kazit touhle zbytečností?

Na druhou stranu – bylo to více než dva týdny, co se zapomněl se svými Zmijozely ve společenské místnosti spolu se dvěma láhvemi whiskey. A vzhledem k tomu, že ho Minerva ještě nerozkousala, si dovolil předpokládat, že hadi dodrželi své slovo a nikomu nic neřekli.

Na jedné z chodeb narazil na skupinku malých Nebelvírů. Obratem je seřval, za každého ubral jejich koleji deset bodů a na celý zbytek týdne včetně víkendu je zaprodal Filchovi. To je naučí poznávat hodiny – bylo skoro půl jedenácté.

Vcházel do chodeb sklepení, myšlenkami už bloudil ve své laboratoři, když se za ním udýchaně ozvalo: „Severusi! Potřebuji s tebou mluvit!"

Otráveně vyvrátil oči a potlačil znechucené odfrknutí. Křiklanovi se vyhýbal všemi možnými způsoby už od chvíle, co vyšlo najevo jeho poručnictví. Netušil, proč má potřebu se jej neustále na něco vyptávat a hrabat se mu v soukromí. A nejen jemu – Selena s Dracem jej průběžně informovali o všech vlezlých dotazech v hodinách Lektvarů.

„Severusi, no tak... počkej!"

S podrážděným povzdechem se černovlasý lektvarista otočil na profesora snažícího se o běh: „Ano?"

„Potřebuji... s tebou probrat... několik věcí," dostal ze sebe zavalitý profesor a pokoušel se popadnout dech.

„Zítra. Mám práci," zavrčel Severus, otočil se na patě a vyrazil hlouběji do sklepení ke svému bytu. Vážně neměl času nazbyt.

I přestože před Křiklanem v podstatě utíkal, jeho bývalý kolejní ředitel jej neúnavně pronásledoval: „Je to vážné, Severusi! Tví hadi se vůbec nesnesou s Minervinými lvy! Hodiny jsou hrozné, měl bys s tím něco dělat!"

Severus zavrčel něco neurčitého, ale jasně podrážděného.

„Vím, že mezi Zmijozelem a Nebelvírem byla vždy řevnivost a je těžké udržet všechny na uzdě, sám jsem býval ředitelem... Ale tohle už překračuje všechny meze!" pokračoval neúnavně Křiklan. „Zejména v šestém ročníku! Slečna Princeová, pan Malfoy, pan Potter a slečna Grangerová si jdou neustále po krku! A přitom jsou to všechno tak nadaní studenti! Navíc napětí mezi nimi často znemožňuje výuku!"

„Nemilé," zabručel jedovatě Severus a zrychlil.

„A navíc je ke mně pan Malfoy drzý! Jeho schopnosti jsou naprosto mimořádné, ale neustále má komentáře ke všemu, co dělám, a je přesvědčený, že všechno zvládne lépe!"

„Pravděpodobně," odtušil polohlasně mladší z profesorů.

Jeho starší kolega si poznámky vůbec nevšiml a vytrvale pokračoval: „A ještě něco! Slušně jsem pana Malfoye a slečnu Princeovou požádal, zda by mi mohli půjčit své učebnice – mají je totiž popsané a myslím si, že ty úpravy receptů jsou geniální, oba dosahují úžasných výkonů! No, slušně jsem je požádal, aby mi je půjčili, a oni mě naprosto neuctivě odmítli! No, věřil bys tomu? Musíš s nimi promluvit, Severusi. Mé zájmy jsou čistě akademické a je mou povinností evidovat všechny úpravy lektvarů, zejména tak úžasné! A... Severusi, u tebe v bytě se svítí!"

„Zdá se," ucedil Severus s očima navrch hlavy, pode dveřmi jeho bytu opravdu prosvítal tenký pruh světla. Sáhl po klice, aby se konečně Křiklana zbavil, opravdu na něj neměl náladu. Navíc naprosto přesně věděl, koho ve svém bytě najde.