Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

115. Praktiky, jež by měly být zakázany

V kočáře již seděla studentka Havraspáru, o které se vědělo, že je zvláštní. I na poměry kouzelnického světa.

Lenka Láskorádová, ale každý, kdo ji znal, jí říkal Střelenka.

Četla si nějaký, mně neznámý, časopis, a když od něho vzhlédla, zadívala se přímo na Harryho.

"Já je taky vidím" pronesla, jako by vyzrazovala velké tajemství. "Ale jsme tu asi jediní" dodala a pousmála se.

Ron ani já jsme stále nechápali, o čem je řeč.

Když jsme si posedali do kočáru, cítila jsem z Harryho i Rona stejnou nervozitu, jakou jsem měla i já.

"To je Střelenka Lásko-..." chtěla jsem dívku s dlouhými blond vlasy představit, ale než jsem to stihla dopovědět, uvědomila jsem si, co jsem řekla.

Všichni se po mně podívali a Lenka jen semkla rty.

"Lenkaláskorádová" vychrlila jsem rychle a odvrátila zahanbeně pohled.

U Merlina, co jsem to řekla...

"Ehm... Zajímavý náhrdelník" snažila jsem se svou chybu napravit pochvalou divného předmětu, který se houpal na řetízku kolem Lenčina krku.

Všichni stočili pohled opět na Lenku.

"Vlastně je to amulet" chytila předmět do ruky. Poté se k nám naklonila a tajemně dodala, že ta divná věc odhání jakési škrkny. To už se začal cítit nepříjemně i Neville, který seděl přímo naproti Lence.

Vůbec nevím, o kom nebo o čem to mluvila.

Podívala jsem se po ostatních, ale ti se tvářili stejně jako celou dobu - jako by spolkli nůž.

"Mám hlad..." promluvila opět blondýnka tichým hlasem. "Kéž by byl pudink" dodala, ale reakce na její přání se nedočkala. Tak si začala opět číst v tom svém časopisu.

Na obálce měl nápis Jinotaj.

"Co jsou to škrkny?" naklonil se ke mně Ron, když jsme konečně vyjeli.

"Nemám ponětí" zakroutila jsem hlavou.

Cestou do hradu už nikdo nepromluvil. Bylo to nepříjemné.

"Už teď chápu, jak ses mezi námi musela cítit ten první rok" vydechl konečně Ron, jako by celou cestu ani nedýchal, když jsme vystoupili z kočáru a rozeběhli se do útrob hradu.

"Co prosím?" nadzvedla jsem obočí. "To byla přeci úplně jiná situace" zakroutila jsem hlavou a poté se otočila na Harryho, jestli jde s námi.

Ten stál ale opodál a díval se, jak kočár mizí v dálce.

"Harry?" oslovila jsem kamaráda, který se konečně vzpamatoval a přidal se k nám.

Jako každý rok jsme se všichni shromáždili ve Velké síni v očekávání příchodu nových studentů, kteří budou zařazeni do patřičných kolejí, aby poté mohla začít hostina, na kterou někteří z nás čekali víc, než jiní.

Musela jsem se zasmát při pohledu na Ronalda, jak truchlí nad svým prázdným talířem.

Poté jsem si ale všimla pohledu za jeho zády.

Draco se na mě upřeně díval a já z jeho pohledu nedokázala vyčíst, co se mu asi honí hlavou. Tak se změnil...

Už se nesmíme vídat...

Jeho poslední slova, která mi řekl, mi pořád zněla v hlavě.

A jelikož bych měla být rozumná, měla bych jeho slova respektovat.