Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

122. Emoce

"Dovolíš?!" Pansy stále hleděla na Rona se zabijáckým výrazem.

"Co?" zamračil se na ni nechápavě.

"Ráda bych si tady s Grangerovou o něčem popovídala, tak když dovolíš" rukama naznačila, že se má došoupat do Nebelvírské věže a nechat nás tu o samotě.

Ron sjel pohledem na mě a jeho pohled jasně naznačoval, že Pansy přeskočilo a není dobré tu zůstávat.

"To je v pohodě" pokývla jsem hlavou. "Za chvilku snad přijdu" řekla jsem a pobídla ho, aby pokračoval v cestě.

Ron ještě chvíli mlčky stál na místě, a potom konečně obešel Zmijozelku, jako by snad mohl chytit něco nakažlivého, a zmizel v průchodu.

Obrátila jsem svůj zrak na černovlásku.

"Má to nějaký důvod, že jsi přišla až sem?" zeptala jsem se otráveně, ale vnitřně jsem byla zvědavá jak malé dítě.

"Jistě. Myslíš, že bych se táhla sem nahoru pro nic za nic?!" zkřivila ústa, až se jí nakrčil nos.

Vzdychla jsem.

"Přišla ses sem hádat?"

"Ne, přišla jsem kvůli Dracovi" řekla a já ztuhla na místě.

Popadla jsem ji za loket a táhla pryč od průchodu.

"Nemůžeš tady takhle mluvit" sykla jsem.

Pansy se mi vysmekla a oprášila si rukáv jako by na něm ulpěla špína.

"Nesahej na mě" zavrčela.

"Tak to vyklop, ať to máme za sebou" založila jsem si ruce na prsou.

"Jde o dárek k Vánocům" sdělila mi znechuceně. Chvilku jsem nechápavě koukala, hlavou mi vířily myšlenky.

"Cože?"

"Jsi snad hluchá?!" vyštěkla na mě.

"Kvůli tomu jsi šla až sem?!" nechápala jsem. Vysloužila jsem si nevrlý pohled. "Tak můžeš zase jít, byla to zbytečná cesta" semkla jsem rty a čekala, až mě zakousne.

"Stejně ho nemám sebou, chce ti ho dát sám" oznámila mi. Měla jsem pocit, že mi exploduje hlava.

Chtěla jsem se opět zeptat cože, ale to už by mě určitě dala vyšetřit.

"Já to prostě nechápu" svěsila jsem rezignovaně ramena.

"Řekla jsi mu, ať už za tebou nechodí... Měli byste si promluvit, tak jsem pro tebe přišla" vysvětlila mi to.

"V žádném případě" odmítla jsem okamžitě.

"Můj bože, musíte být oba tak tvrdohlaví?!" promnula si Pansy spánky, jako by ze mě dostávala migrénu.

"Tvrdohlaví? Já se jen snažím řídit jeho pravidlem... To on má chování jako na houpačce... Nesmíme se vídat. Přijde. Oznámím mu, že se nesmíme vídat. Přijde. Doslova ho odpálkuju a co on udělá? Přidá se do toho pitomýho vyšetřovacího týmu a nechá po sobě lézt Astorii" opět jsem kolem sebe máchala rukama, jako bych odháněla rarachy.

Zadýchaně jsem se opět zadívala na Pansy, která měla nadzvednuté obočí a soudila mě pohledem.

Ach ne, proč jsem toho řekla tolik?

"Dobře, řeknu mu, že nepřijdeš, ať nečeká" obrátila se na podpatku. Překvapilo mě, že se se mnou nehádá.

"On na mě čeká?" zeptala jsem se a jakmile jsem na Zmijozelčině obličeji uviděla zlomyslný úsměv, uvědomila jsem si, že byla chyba projevit zájem. "Neodpovídej, vlastně je mi to jedno" snažila jsem se to zahrát do autu.