Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

47. Když na lásku padne stín

"Na něco podobného ses mě už jednou zeptal" neodpustila jsem si při vzpomínce na Londýn před začátkem roku.

Draco se zamyslel a poté rozšířil ústa do úsměvu.

"A stále jsem nedostal odpověď" popíchl mě.

"Ne, rozhodně ne" řekla jsem a dala si záležet, aby to znělo co nejpřesvědčivěji. Draco se tiše uchechtl a zůstal stát na místě. Poté se zase zadíval na jezero, ale nic neřekl. Což mě znovu překvapilo.

"A co ty?" vydralo se ze mě.

"Já co..." stočil svůj pohled mírně otráveně, jako bych ho vyrušila v rozjímání, na mě.

"Ty jsi-... Vlastně... Nech to plavat" zmlkla jsem a uvědomila si, jak absurdně by otázka, zda je do někoho - do mě - zamilovaný, zněla.

"Já co?" zeptal se znovu.

"Nic" vydechla jsem. Draco se na mě zadíval, a pak se rozesmál. Zřejmě mu došlo, na co myslím.

"Nebuď pošetilá, Grangerová" řekl a mě popadl vztek. Překonala jsem ty poslední kroky, které mezi námi vytvářely prostor a vrazila mu růži do ruky.

"Tak mě ušetři těhletěch pitomin" sykla jsem a odkráčela pryč.

"Myslel jsem, že jsi nejchytřejší čarodějka na škole" poznamenal Draco a já se s nechápavým výrazem otočila.

"Přestaň mluvit v hádankách a prostě mi řekni, co mi chceš říct, ať je to co je to... Jsem mudlovská šmejdka, jsem pošetilá... Nebo nejchytřejší nebo co já vím? Ještě něco?!" uvědomila jsem si, že na něho křičím a má slova byla jako dýky, jelikož Draco křivil výraz bolestí.

"Myslel jsem to tak, že už sis dávno mohla domyslet, proč dělám to, co dělám. Ať už ti skládám poklony, dávám dary, nebo ti-..." odmlčel se a bolestně se zadíval do země a v ruce žmoulal stonek růže, "-nadávám..."

Já jsem zůstala zírat a hledala slova. Draco se na mě podíval, protože i on zřejmě očekával nějakou odpověď.

"Proč mi tohle říkáš?!" zeptala jsem se nepříjemným tónem.

"Protože je to pravda a ty to víš... A kdybys k sobě byla upřímná, odpověděla bys správně na mou otázku" provokoval mě Draco. Já však mlčela.

"A nebyla bys nešťastně zamilovaná..." pokračoval.

"Já nejsem... Zamilovaná!" protočila jsem panenky. "Běž si radši točit Zmijozelky kolem prstů jako háďata a nás Mudly nech na pokoji" řekla jsem kysele.

"Proč jsi taková?!" zeptal se Draco rozhořčeně.

"Jaká?!"

"Kyselá jako citron, příjemná jako Crucio, společník jako můj otec..." jmenoval přirovnání.

"To rozhodně nejsem. Jsem jen..." nedokázala jsem dokončit větu.

"Nešťastně zamilovaná do Draca Malfoye?" popíchnul mě.

"Já nejsem nešťastně-..." vzdychla jsem.

"Takže jsi do mě zamilovaná, je to tak!" přerušil mě Draco. Druhý vzdech.

"Proč já tu vůbec marním čas" podotkla jsem a znovu se pokusila o odchod.

"Hej, Grangerová! Něco jsi tu nechala..." hlesl Draco.

"Já tu tvoji růži nechci..." řekla jsem, aniž bych se otočila. Draco mě ale popadl za ruku a škubl se mnou k sobě, až jsem mu padla do náruče.