Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

112. Noc nářků

Nevěděla jsem, jestli to byl záchvěv úlevy nebo větších obav, když se ukázalo, že ten křik patřil Fleur, kterou teď vyváděli ven z bludiště.

Harry byl stále uvnitř a ať už byl Fleuřin výkřik kvůli čemukoliv, nemohlo to věštit nic dobrého.

"Slečna Delacour se již nadále nebude soutěže účastnit" oznámil nám profesor Brumbál, jako by celá ta situace nebyla očividná.

"Myslím, že spíš než zákaz studentům, kterým ještě nebylo sedmnáct, měli dát zákaz účasti ženám" pronesl Ronald směrem ke svým bratrům a já vymanila svou ruku z jeho.

Obrátil se na mě.

"Děje se něco?" zdál se ublížený nad ztrátou toho důvěrného doteku.

"Ano... Jsem žena!" vyštěkla jsem podrážděně.

"A?" nechápavě svraštil obočí.

"Právě jsi mě urazil, ty tupoune!" vstala jsem.

"Kam jdeš?!" vstal Ron taky.

"Pryč od tebe Ronalde, chováš se-..." nedořekla jsem.

"Hej ticho vy dva, něco se děje!" okřikli nás Fred s Georgem, čímž ušetřili Ronalda ponížení.

Obrátila jsem svou pozornost k bludišti, ale nic zvláštního jsem nepostřehla.

"Co se stalo?" vyřkla jsem nahlas.

"Rozhodně nějaké komplikace..." odpověděl někdo, ale já už nevnímala, čí hlas to byl.

Zaměřila jsem na prostor pod tribunami, kde se právě objevil Viktor. V obličeji měl divoký výraz a vypadal zmateně. Jeho pohled mě vyděsil.

"Pan Krum se také již nebude účastnit třetího úkolu, což znamená, že- Oh, promiňte" oznámil nám Brumbál očividné, když ho v mluvě přerušil někdo z ministerstva.

Ředitel chvilku naslouchal a poté rozhořčeně začal cosi šeptat.

"Co se děje? Taťko?" obrátil se Ron na svého otce.

"To opravdu nevím, ale nevypadá to dobře" odpověděl mu pan Weasley, ale než jsme vůbec začali polemizovat nad tím, o co mohlo jít, Brumbál oznámil, že tedy zbývají už jen dva šampioni, a to Harry a Cedrik.

Oba šampioni za Bradavice.

Všichni jsme očekávali zprávu o tom, že se tam něco stalo, ale když se oznámilo, že Harry i Cedrik stále pokračují, nikdo se nad tím už dál nepozastavoval.

Nevím, jak dlouhá doba uplynula, ale byla už dávno tma a dokonce i Fleur se už uklidnila a Viktor ztratil ten výraz šílenství, jaký mu čpěl z očí.

Když vtom najednou se před námi zjevil Harry společně se Cedrikem a v ruce třímal pohár.

Všichni propukli v jásot, hudba začala vítězně hrát a v tom všem oslavném zmatku, který nastal, si téměř nikdo nevšiml ničeho zvláštního.

Avšak Fleuřin další pronikavý hysterický výkřik se nedal přeslechnout.

Chvilku trvalo, než všichni utichli a my tak mohli slyšet zalykajícího se Harryho.

"Nemohl jsem ho tam nechat! On se vrátil!"

"Harry!" vydechla jsem, ale vyšel ze mě jen šepot.

Co se stalo tak strašného, že Harry brečí?!

Nikdo ani nedutal, všichni jsme jako sochy zůstali na svých místech, než to ticho prolomil hlas pana Diggoryho.

"To je můj syn!" křičel a hnal se dolů ke svému synovi.