Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

7. Když ti Zmijozel ukáže záda

"Ty máš odpověď na všechno, co?" promluvil Draco, přičemž jsem sebou cukla.

"Ne" semkla jsem čelisti. Vysmíval se mi. Moc dobře věděl, že se mi na jazyk derou další slova. Měla jsem toho na mysli spoustu. Hlavně ohledně tohohle kluka. Proč mě pořád pronásleduje a dívá se na mě přesně tak, jak se na mě dívá teď. Neměl by mě nenávidět? Neměl by mi dělat naschvály a neměl by se pokusit ublížit mi, ať už slovně nebo činy?

"Děláš to zase" nevydržela jsem, promluvila a dala Dracovi najevo, že mi jeho pohledy vadí.

"Co?!" podíval se na mě překvapeně.

"Nekoukej na mě takhle. Děsí mě to" zamračila jsem se.

"Nevím, o čem to mluvíš" řekl arogantně a založil si ruce na prsou. Já jsem vzdychla a otočila se k odchodu.

"Grangerová!" křikl na mě.

"Co ode mě chceš, Draco?!" křikla jsem na něj zpět a prudce se otočila, abych mu ukázala svůj naštvaný výraz.

"Nic" zamumlal vyhýbavě a vydal se opačným směrem než já. Chvilku jsem za ním koukala. Nechápu to. Nechápu jeho. Zakroutila jsem hlavou a šla zpět do věže. 

"Hermiono! Kde jsi byla?" přiskočil ke mně hned Ronald, když jsem prošla průchodem za obrazem do naší společenky.

"Ty sis všiml, že jsem odešla?" neodpustila jsem si a vzápětí jsem toho litovala, když se Ronovi vystřídal výraz z radostného na smutný.

"Promiň, jsem jen unavená. Byla jsem se projít po hradě. Bude mi to tady chybět, víš..." snažila jsem se o přívětivější tón.

"Neboj, než se naděješ, jsme tu zpět. A navíc, budeme si psát" usmál se na mě. Usmála jsem se taky. Je fajn mít kamarády. Rozhlédla jsem se po místnosti. Většina tu ještě byla a stále se oslavovalo. Na to, že jsme prohráli v souboji o školní pohár a ještě ke všemu jsme na posledním místě, mají všichni poměrně dobrou náladu. Jak se asi budou tvářit zítra...

"Půjdu si lehnout, tak ahoj zítra" otočila jsem se zpět na Rona.

"Dobrou noc, Hermiono" řekl prostě a počkal, až se otočím k odchodu. Byla to divná situace, ale rozhodně né divnější než ta s Malfoyem. Otevřela jsem pusu, že se na něho Rona zeptám, ale pak jsem ji zase sklapla, semkla jsem rty a odešla. Ron to naštěstí nijak nekomentoval.

...

Druhý den ráno, když jsem se vzbudila vyšla z dámské části ložnic, nestačila jsem zírat. Ve společence bylo neobvykle narváno. Všichni přítomní ale spali. Večer se asi protáhl a jak si kdo ustlal, tak tak zůstal. Propletla jsem se chumlem ležících těl na podlaze až k průchodu aniž bych na někoho šlápla, nebo někoho vzbudila a šla na snídani. Bylo celkem brzo, takže jsem neočekávala, že by už na snídani někdo byl, takže mě překvapilo, že se tu pár čiperů našlo. Zřejmě nemohli dospat jako já. Jednalo se víceméně o studenty Havraspáru a Mrzimoru. Ze Zmijozelu tu byla jen hrstka, která se dala spočítat na prstech. Stoly naší koleje zely prázdnotou. Jak by taky ne. Usadila jsem se k jednomu ze stolů a rozevřela knihu, kterou jsem si sebou nesla. Při čtení jsem se pustila do přípravy snídaně v podobě obloženého toustu.

Nevím, jak dlouhá doba uplynula od mého příchodu, ztratila jsem pojem o čase při čtení knihy. Ale když jsem zvedla hlavu, stoly všech kolejí se už celkem zaplnily. Dokonce i té naší. Ale Harry s Ronem tu stále nebyli. Oči mi zabrouzdaly ke vchodu do síně. A zrovna v tu chvíli vcházel Malfoy se s tlouštíky a jeho věrným stínem za zády. Naše oči se setkaly a tentokrát jsem byla první, kdo stočil pohled někam jinam. Takže jsem nemohla vidět, jak zareagoval kdokoliv z nich.

Harry a Ron nepřišli ale ani ve chvíli, kdy už všichni byli po snídani, včetně mě. Zaklapla jsem knihu a namířila si to do Nebelvírské věže. Cestu ze síně mi ale zastoupil Draco. Nevím, zda úmyslně, nebo se zrovna ve stejnou chvíli jako já rozhodl odejít.

"Koukej se, kam šlapeš, příšero!" ozvala se Pansy, která stála po boku Draca. Nadzvedla jsem obočí a podívala se na něho, protože se uchechtl.

"A to jsem vám chtěla pogratulovat k vítězství" řekla jsem a Dracův výraz se viditelně změnil. Pansy si toho samozřejmě všimla a vůbec se jí to nelíbilo. Zřejmě nebyla tak blbá, jak vypadala. Rozhodně byla všímavá.

"Tak se pokloň a zmiz nám z cesty" pronesla povýšeně a prošla kolem mě. Cestou mi nezapomněla vrazit ramenem do těla. Promnula jsem si to místo, krátce se podívala ještě jednou na Draca a odešla. Částečně jsem čekala, že mě třeba zastaví nebo se aspoň nějak ozve, ale nestalo se. Jak by taky mohlo, když byl v hloučku svých hadů a nemohl se přeci znemožnit konverzací se mnou. Navíc jsem mu ani nedala tu možnost jakkoliv zareagovat. 

Spěšným krokem jsem směřovala do Nebelvírské věže. Měla jsem pocit, že poslední dobou je blonďatý chlapec jménem Draco Malfoy za každým rohem. A proto jsem tam chtěla být co nejrychleji, protože tam není šance, že by se objevil.

A také jsem chtěla zjistit, jestli se Ron a Harry propadli do země. Protože si jinak nedovedu vysvětlit jejich nepřítomnost na snídani.

Ve společenské místnosti bylo mrtvo. Né, že by tu stále ležela ta těla, která jsem míjela ráno, ale nebyl tu nikdo. Šla jsem k chlapeckým ložnicím a zaťukala na dveře, protože vkročit do teritoria chlapců bez varovaní je docela nebezpečné.

"Hermiono!" vykoukl překvapeně Harry. "Co se děje?" otevřel dveře dokořán, abych mohla vstoupit, a poté mě zavedl k nim do pokoje, kde vládl chaos.

"Pro Merlina, co se tu děje?!" zhrozila jsem se hned ve dveřích. Všude bylo poházené oblečení, zavazadla byla rozevřená na podlaze, postele rozestlané.

"Nějak jsme opožděni s balením a jelikož se to včera ve společence celkem rozjelo, neměli jsme ani kdy začít. Tak balíme teď" vysvětlil Harry.

"Ahoj Hermiono" vykoukl z dalších dveří na chodbě Ron s kartáčkem na zuby v puse, takže na mě pozdrav spíše zahuhlal.

"Koukejte sebou hnout, prošvihli jste snídani. Za chvíli bude slavnostní zakončení roku. A ani jsme se pořádně nerozloučili" začala jsem vyvádět. Ron radši zpět zapadl do koupelny, co jsem pochopila podle kartáčku a Harry jen v mezičase mých slov naprázdno otevíral pusu.

"Neboj se. Vypadá to sice jako práce na celý den, ale máme to v rukách" zazubil se na mě se zdviženými palci, které mě asi měly ujistit o tom, že do pěti minut budou oba dva řádně připraveni opustit brány Bradavic. Našpulila jsem pusu, dramaticky se otočila na podpatku a rázným krokem odešla pryč.

Sama jsem si šla dobalit poslední věci, které jsem ještě dnes ráno využila. Poté jsem šla do společenské místnosti, kde jsem se loučila se spolužáky a se spolukolejníky. Byli teď všichni jako má rodina a s většinou z nich se uvidím až po létě. Jen ty, kteří zakončili poslední ročník, už neuvidím na této škole vůbec. Přepadl mě smutek.

Nechtěla jsem se vracet do toho světa, kde kouzla neexistovala. Těšila jsem se sice na léto strávené s rodiči, těšila jsem se na vyprávění, popisování, ale přesto...

...

"Další rok za námi." Profesor Brumbál se ujal slova, poté, co profesorka McGonagallová pocinkáním lžičkou o skleničku sjednala ve Velké síni pořádek.

Ano, rok za námi. Pro mě a mé ostatní spolužáky sice první, ale intenzivně prožitý rok plný kouzel, za námi. Teď mi připadá, že to uteklo hrozně rychle. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ještě před okamžikem všichni o něčem diskutovali a teď věnovali plnou pozornost učitelskému sboru a našemu panu řediteli.

Ve Velké síni probíhala velká hostina k oslavě úspěšně ukončeného školního roku, ale také zároveň k oslavě vítězství Zmiozelské koleje v boji o školní pohár. I když tohle oslavoval nejspíš jen Zmijozel, protože stejně jako naše kolej, i ostatní koleje neměly Zmijozel v lásce. Celý školní rok strávený na této škole mi ukázal, že co se povídá o této koleji, je pravda. Zmijozelští jsou prostě podlí hadi.

"A teď, pokud vím, je na čase udělit školní pohár" pokračoval v projevu Brumbál a spousta mých spolukolejníků se zatvářilo zklamaně.