Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

126. Hustě padající sníh

Po tom, co jsem vyřkla omluvu, na mě chvilku Draco koukal.

Pořád u mě stál jako solný sloup a vypadalo to, že se ke mně hodlá naklonit ještě víc a udělat nějakou blbost.

Nakonec ale odvrátil pohled a šel se posadit zpět do svého křesílka.

"Já to chápu... Přeci jen spolu nemluvíme" řekl a opřel si bradu o ruku. "Není tvá povinnost dělat všechno, co chci."

"Ne, to není" sykla jsem. Nesnášela jsem, když se snažil mi poroučet nebo nějakým způsobem naznačovat, že si to ke mně může dovolit. "Přesto..." pokračovala jsem. "Chtěl ses svěřit a já..." semkla jsem rty. Nevěděla jsem, jak větu dokončit.

Znovu jsem si v hlavě srovnala fakta, co jsem se dnes od Draca dozvěděla. A nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, že se ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, vrátil.

"Nic se neděje, Grangerová... Nebuď tak vážná, nejsme pár nebo tak něco" uchechtl se. Střelila jsem po něm pohledem.

Nejsme pár? Co tím jako myslel? To má být jako nějaká narážka?

Odkašlala jsem si a snažila se nedat na sobě znát rozpaky.

"Připadá ti to legrační?" setrvávala jsem v naštvané pozici. "Cožpak ti nedochází, co se děje?"

"Ani nevíš, jak moc si to uvědomuju" svraštil obočí. Semkla jsem rty. Draco jako jeden z mála věděl moc dobře, co se děje a co se chystá. "A proto tu teď sedím s tebou" řekl a zadíval se mi do očí.

"Jak to s tím souvisí?" nechápala jsem pointu. Určitě zase jen chtěl, abych vzdychla jako zamilovaná puberťačka.

Držela jsem se, abych mu nesložila kompliment v podobě, že to s holkama fakt umí.

Draco se ke mně naklonil blíž.

"Dal bych všechno za to, abych se tam už nemusel vrátit. Abych mohl zmizet, co nejdál. A dal bych všechno za to, abych mohl být s tebou" ukázal mi střípek svých emocí, které držel celou dobu pod pokličkou.

"Jenže za těmi větami jsou velká ale... Až na tu poslední, tam mohu doplnit, že nejsme pár... Nebo tak něco" vrátila jsem mu tu poznámku zpátky.

Hned nato jsem si chtěla nafackovat. Proč jsem to řekla?

Štvalo mě, že se mě takhle snaží omotat okolo prstu. Co chce, abych udělala? Vrhla se mu kolem krku? Cožpak si neuvědomuje, že by to celou věc jen zhoršilo?

"A ty by sis to přála?" nadzvedl jedno obočí.

"Hm?" ztratila jsem pozornost.

"Být pár" zajiskřilo mu v očích.

Vzdychla jsem. Takže zase dosáhl svého a teď se baví nad tím, jak mi to hlodá v hlavě.

"Je úplně jedno, co si přeju... Jak na tímhle vlastně můžeš vůbec přemýšlet?!" promnula jsem si spánky.

"Jednoduše... Ty jsi to jediné, kvůli čemu jsem zatím nezešílel" řekl s naprostou vážností a já se zachvěla. Částečně vzrušením, ale z větší části strachem.

Neměla jsem z toho dobrý pocit. Ze všeho, co se děje, z téhle situace a z Dracova chování. Nechtěla jsem, aby se takhle choval a nechtěla jsem, aby se na mě upínal.

Jak ho člověk může odstrčit, když mu tvrdí, že je to jediné, díky čemu nezešílel?

Měla jsem pocit, že nade mnou má jakousi moc. Nemohla jsem ho odmítnout už jen z toho důvodu, že jsem nevěděla, jak by se zachoval.