Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

40. Znesvěcená strana třicet pět

"Dobré ráno" řekla jsem s mírným úsměvem, který spíše patřil Harrymu, a přitom jsem se snažila zachovat si chladnou hlavu a doufala, že na mně není nic poznat.

"Ahoj Hermiono..." poznamenal bez známky emocí Harry. Podívala jsem se na Rona, ten jen pevně semkl rty na znamení, že žádná sláva. 

Výborně, není šance, že by si toho všimli... Ron je nevšímavý a Harry... Nó...

Nelenila jsem a abych Harryho trochu rozveselila, zašustila jsem papíry a položila před něho tři svitky pergamenu, které byly z větší části popsané.

"Tu máš vypracovaný úkol pro Snapea" řekla jsem. Harry se narovnal a zadíval se na papíry. Poté se podíval na mě.

"Díky" řekl a znělo to upřímně.

"Jak ti je?" zeptala jsem stejně jako včera.

"Je mi fajn" řekl Harry znovu bez emocí.

"Harry Pottere! Jsme tví nejlepší kamarádi. Nám se můžeš svěřit s čímkoliv!" zamračila jsem se na něho. Vypadalo to, že ho to probralo jako facka.

"Je mi fajn" řekl znovu a pokusil se o úsměv.

"Řekl ti někdo něco? Ne... Smál se ti někdo? Ne! Tak se koukej sebrat! Jeden prohraný zápas neznamená nic... Nemůžeš za to... A ať se ti kdokoliv směje," naklonila jsem se, abych se přes Harryho podívala ke zmijozelskému stolu, "ať si sám okusí setkání s Mozkomorem" řekla jsem víc nahlas, aby mě ti, kterým to bylo určené, slyšeli.

Harry s Ronem se pokradmu podívali ke stolu, ke kterému jsem se dívala já. Všichni přítomní zmlkli a protáhli výrazy.

"Díky Hermiono" pousmál se znovu Harry.

"Občas mám pocit, že víš přesně, co máš říct, aby sis všechny omotala kolem prstu" řekl Ron a vrhl se na snídani, jako bych ho mohla zabít dřív, než by okusil něco k jídlu.

"Nemám zapotřebí si někoho omotávat kolem prstu" řekla jsem a po očku se znovu podívala za záda mých dvou kamarádů, kde mě bedlivě sledovaly bouřkové oči.

"Čímž ti chci říct, že až dosnídáš, jdeš se mnou pěkně do knihovny, věnovat se studiu vlkodlaků, Rone" řekla jsem s přísným výrazem, ale v duchu jsem se smála na celé kolo. Ron zaúpěl, ale nezbývalo mu, než souhlasit.

Harry se šel po snídani projít na čerstvý vzduch, i když jsem měla pocit, že šel spíš polámat pár větví vrbě Mlátičce. Já jsem dotáhla Rona do knihovny, kde jsem mu narvala do náruče knihu, která pojednává o vlkodlacích. Já sama jsem si vzala pár knih, ze kterých bych se mohla dovědět něco víc o Mozkomorech. Zhruba u třetí knihy jsem uslyšela tiché chrápání. Vzhlédla jsem od knihy a uviděla Rona, jak svými ústy oslintával stranu třicet pět. Nakrčila jsem nos a chystala se ho vzbudit.

"Být tebou bych to nedělal" promluvil hlas za mnou a já se napjala.

"Jak dlouho tu jsi a co tu děláš?!" chystala jsem se otočit.

"Ne... Neotáčej se" ozval se Draco pohotově a já se zastavila v půlce pohybu. "Někdo by si mohl myslet, že spolu mluvíme... Což přeci nechceme" dodal a mě to donutilo se na něho prudce se zamračeným výrazem otočit. Draco byl opřený o nejbližší regál, košili nedbale čouhající zpod pletené vesty, držíc v rukách s vyhrnutými rukávy nějakou knihu a předstírajíc četbu. Vypadal božsky.

"Tak se ptám znovu... Co tu děláš?!" sykla jsem naštvaně. Ale naštvaná jsem byla spíš na sebe.

"Potřebuju s tebou mluvit..." řekl prostě, aniž by se na mě podíval, zaklapl knihu, poté se narovnal a odešel. Jen tak...

Já jsem také zaklapla knihu, kterou jsem držela v ruce a hodila ji Ronaldovi přímo před obličej.

"Já nespím, já nespím" vylítl ze židle, až si vysloužil pokárání od madame Pinceové.

"Snahu jsi projevil, ale opravdu nevím, čím se chceš stát, až dospěješ, protože s tímhle přístupem přebereš akorát tak funkci po Filchovi" řekla jsem otráveně a hodila jsem na stůl vypracovaný úkol, který byl pro něho.

"Jen tak mimochodem, tvůj úkol už jsem měla hotový ráno společně s tím Harryho, ale chtěla jsem, abys projevil trochu snahy" dodala jsem a poté bez dalšího slova odešla. 

Když jsem vyšla z knihovny, uvědomila jsem si, že se rozhlížím, zda neuvidím blond kštici či bouřkové oči. Jedním jemným otřesem hlavy jsem vysypala ze svých myšlenek ty obrazy, po kterých mé srdce toužilo a vydala se směrem k Nebelvírské věži. Ale než jsem stihla udělat pár kroků, někdo mě chytil za paži a zatáhl mě do chodby za knihovnou, kde byl perfektní výklenek akorát tak na schovku.

"Pusť!" sykla jsem a snažila se vykroutit oněm dlouhým kostnatým prstům s jemnou kůží, které vypadaly, že se umí velmi ladně pohybovat po klavírních klávesách. Představila jsem si Draca, jak doma své matce hraje na klavír skladbu, kterou právě složil. Kterou složil pro mě...

"Co?" vydechla jsem, když jsem si uvědomila, že na mě mluví majitel těch rukou. Draco vypadal pobaveně.

"Co tě tak zaujalo na mých rukách, že jsi ztratila pozornost?" zeptal se se zájmem a prohlížel si tu ruku, kterou zdobil prsten. Já jsem se jedním trhnutím vysmekla z jeho držení a narovnala si mikinu, kterou jsem měla na sobě.

Draco pozvedl ruku a jemně přejel šňůrku, která se táhla z otvoru v kapuci. Přitom si stihl všimnout, že jsem sebou nepatrně škubla.

"Jak... Mudlovské..." podotkl s nakrčeným nosem.

"A ty jsi jako co?! Módní kouzelnická policie?!" zeptala jsem se a uvědomila si, jak hystericky to vyznělo. Byla jsem z něho nepříjemně nervózní.

"Uklidni se Grangerová... Nechci ti ublížit" řekl Draco a já k němu vzhlédla. "Tohle už máme přece za sebou..." řekl a znovu vztáhl ruku. Já jsem sklopila pohled k ruce a tep se mi zrychlil. Draco se mi jemně otřel o tvář, ale i tak jsem pocítila nervozitu v jeho ruce. Znovu jsem se na něho zadívala a z očí jsem mu vyčetla bolest.

"Já..." promluvil a pro mě to bylo jako procitnutí z transu. Uvědomila jsem si, že vůbec není dobré, jak reaguju na jeho vůni, doteky... Jak reaguje mé tělo na Draca Malfoye.

"Musím jít" řekla jsem a proklouzla kolem něho.

"Ne, nemusíš..." vzdychl. "Grangerová!" oslovil mě a jemně chytil za ruku. Já se přemlouvala, abych se neotočila.

"Chtěl jsem jen říct, že se omlouvám" zaslechla jsem za sebou. Bylo to jako bodnutí do zad. Nečekané a šokující. Přinutilo mě to otočit se zpět a jednou prostou otázkou. Za co... 

Ale stihla jsem se jen nadechnout, protože při obratu jsem nabourala přímo do Dracova pevného těla, které mě hbitě přitisklo do výklenku. Mé oči putovaly po jeho těle a ruce mě svrběly při všech těch myšlenkách, co se mi honily hlavou.

Nebyly to nijak zvlášť perverzní myšlenky, jen mu zastrčit ten ledabyle čouhající lem košile zpět do kalhot a přitom se otřít o jeho bledou kůži na břiše. Nebo putovat po obnažených rukách a prsty se zarýt do kůže tam, kde začínají zmačkané rukávy.

A přesto jsem zde stála jako solný sloup a snažila se ani nedýchat, abych se náhodou nedotkla jeho těla tím svým.

"Mrzí mě, že jsem tě předtím vyděsil..." zamručel mi do ucha a mně naskočila husí kůže.

"Dobře" vysoukala jsem ze sebe. "Teď už opravdu musím" odstrčila jsem ho a utekla dřív, než se vzpamatuje z toho odmítnutí. Zastavila jsem se až na schodišti, kde už bloudilo pár studentů a oddychla si.

Doufala jsem, že si to špatně nevyloží, ale na druhou stranu by to asi bylo nejlepší, třeba to způsobí, že mě už nechá na pokoji...