Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

37. Nejsme v pohádce

"Co bylo v tom pergamenu?" zeptal se mě znovu Harry. Všimla jsem si, jak Ron zpozorněl.

"Nic, jen další čmáranice, která ti akorát pocuchá nervy" řekla jsem zamračeně.

"Můžu to veledílo vidět?" naléhal na mě Harry. Ron ani nedutal, ale bylo na něm vidět, že by ten kus pergamenu taky rád viděl a přesvědčil se na vlastní oči, že o nic nejde.

"K čemu..." zamumlala jsem.

"Tak" zamumlal Harry nenuceně zpět. Na to jsem neměla co říct.

"Ukážeš ho nebo ne?!" promluvil znovu Harry, až jsem se musela zastavit.

"Co pořád máš, Harry?! Jako bys byl posedlý..." nevydržela jsem už.

"Posedlý?! Jen se mi nelíbí to, co slyším a vidím. Jsi má nejlepší kamarádka a mám o tebe starost. Kdo jiný na tebe má dávat pozor, když ne my?" obořil se na mě. Zůstala jsem stát jako opařená. Ron zamumlal souhlasné ano. Obrátila jsem svůj zrak na něho.

"No od tebe to sedí. Z té žárlivosti chytáš zelený nádech..." řekla jsem, poraženecky vytáhla z brašny zmuchlaný pergamen, vrazila ho Harrymu do rukou a bez dalšího slova či pohledu odkráčela pryč.

Zbytek dne jsem strávila v knihovně na svém místečku a pracovala na domácím úkolu pro Snapea. Věděla jsem, že mě tu nikdo nebude obtěžovat, protože probíhal poslední tréning před famfrpálovým zápasem mezi námi a Mrzimorem.

"Chci nějakou knihu zaměřenou na vlkodlaky" uslyšela jsem známý hlas, až mě zamrazilo. To snad ne... Sklopila jsem pohled ke knize v mém klíně a doufala, že madame Pinceová doporučí nadutému blonďákovi nějakou jinou, než tu, kterou mám zrovna já.

"Tohle nepotřebuji!" slyšela jsem Dracovo rozhořčení přes celou knihovnu, ve které vládl klid. Takový klid, že jsem mohla dobře slyšet klapot Dracových bot mířících do útrob knihovny. Hbitě jsem seskočila z okna, jedním chvatem posbírala své věci a přitiskla se na stěnu nejbližšího regálu.

"Vím, že tu jsi..." ozvalo se kousek ode mě. Já jsem naprázdno polkla, ale stále setrvávala na svém místě.

"Zapomněla jsi jeden pergamen" ozvalo se vedle mě, až jsem vypískla. Z přední části knihovny se ozvalo napomenutí. Já jsem s podmračeným výrazem vytrhla Dracovi z rukou papír a začala si srovnávat věci v náruči, které se mi snažily upláchnout z nedbalého komínku. Draco mi vytrhl z ruky knihu, po které zřejmě toužil.

"Vrať mi tu knihu" chňapla jsem po ní, ale marně. V tom mžiku se mi rozletěly pergameny na všechny strany. Draco se pobaveně hihňal.

"Pracuji na úkolu do hodiny Obrany a knihu jsem měla jako první" řekla jsem, když se Draco ke mně sehnul a pomohl mi sebrat věci ze země. Dost mě to překvapilo.

"Já tu knihu ale potřebuju taky" ovanul mě jeho mátový dech. Zdvihla jsem hlavu a omamně nasávala tu vůni.

"Můžeme na tom úkolu pracovat spolu..." vytrhl mě z transu jeho návrh.

"Co prosím?! Ty ses snad zbláznil!" vymrštila jsem se do stoje a vytrhla Dracovi knihu. "Můžeš na tom úkolu pracovat zítra... Nebo v neděli!"

"Já na něm chci pracovat teď" natočil Draco hlavu na stranu a jeho oči mě spalovaly.

"Nebudu se tady s tebou hádat. Je mi úplně fuk, co ty chceš. Tu knihu jsem měla první já" zatvrdila jsem se a položila všechny své věci zpět do okna, kam jsem si hodlala znovu sednout. Draco nelenil a sedl si naproti mně.

"Koukej odsud vypadnout!" nařídila jsem mu, ale marně. Zmijozelský princ si stejně vždy dělá, co chce.

"Copak chceš, aby nás tu spolu někdo viděl?" naklonila jsem se k němu.