Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

5. I draci mají srdce

Jak se zdálo, tak to, že jsem u sebe měla Dracovo tajemství, mezi námi vyhlásilo jakýsi mír. Ronovi a Harrymu to bylo divné, ale nijak to nerozebírali.

Připisovali to tomu faktu, že Zmijozel vedl v bodech a školní rok se chýlil ke konci, takže Malfoy byl zjevně spokojen. To znamenalo, že při oslavách zakončení školního roku budou pravděpodobně viset vlajky stříbřité a zelené barvy. Ron to trochu nemohl překousnout, ale Harry a já jsme to nijak nekomentovali.

Díky tomu jsme se naplno mohli věnovat rozluštění záhady Bradavického hradu.

Porušovat snad všechna školní pravidla...

Ale být hrdiny, kteří zastavili zlo.

Ačkoliv jsme za to nebyli nijak oceněni. Vlastně jsme mohli být rádi, že nám tentokrát nehrozilo odečtení bodů, či dokonce vyhazov ze školy.

Poté, co jsme se konečně dostali přes Chloupka, mohli jsme uchránit kámen před profesorem Snapem.

To jsme ale netušili, že nás bude mezitím čekat tolik nástrah, které budeme muset překonat.

A jelikož příběh kamene Mudrců všichni znáte, není třeba tu rozebírat všechny hrdinské činy našeho tria, zvlášť z pohledu hrdé a ukecané Hermiony. Posuneme se do chvíle, kdy Harry vyhrál šachy.

Nechtělo se mi opouštět Harryho, zvlášť, kdy jsem věděla, že mu hrozí opravdové nebezpečí. Ale Ron měl pravdu, jak řekl Harry.

Ron...

Sklopila jsem hlavu k jeho bezvládnému tělu.

"No tak, Rone... Prober se" stiskla jsem ho v náruči. Jak ho jen odsud dostanu?

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kde to vůbec jsme? Tuto část hradu neznám...

"Her-mio-no?" zasípal najednou Ron.

"Díky Merlinovi! Jsi v pořádku?" vyjekla jsem radostí, že se Ron probral.

"Eh, asi ano" začal se Ron zvedat ze země. Já si uvědomila, že ho stále držím v náruči. Zrudla jsem a odtáhla se. Pomohla jsem Ronovi vstát. Vypadalo to ale, že bude potřebovat mou oporu. Přeci jen, ten naráz a pád byl docela zlý.

Společně jsme se belhali pryč ve snaze najít cestu ven. Stejnou cestou jít nemůžeme. Chloupek by nás roztrhal.

"Stůjte!"

A nebo nás roztrhá někdo jiný. Ron i já jsme strnuli a podívali se na sebe pohledem, který říkal, že jsme v pěkném maléru.

Otočili jsme se za zdrojem toho naštvaného hlasu, abychom mohli vidět tvář profesorky McGonagallové.

"Pro Merlina! Slečno Grangerová! Pane Weasley?! Víte vy vůbec, čeho jste se dopustili? Takový závažný přestupek..." hřměly prostorem výčitky paní profesorky, která si to k nám rázovala. Nadzvedla jsem ramenem Rona, který mi na něm visel a chystala se podat vysvětlení.

"My jsme-"

"Vaše argumenty mě nezajímají, slečno. Teď půjdete se mnou a okamžitě pošleme sovu vašim rodinám a samozřejmě musím informovat profesora Brumbála" nenechala mě profesorka domluvit. Pak se podívala na Ronalda.

"Ale nejdříve dovedeme pana Weasleho na ošetřovnu. Pro Merlina, vždyť jste mohli přijít o život!" zahřměla znovu a vykročila.

"Paní profesorko! Vyslechněte mě!" odhodlala jsem jí oponovat. Profesorka se zastavila a zaskočeně se na mě podívala.

"Jde tu o vážnou věc. Jak jsem říkala. Profesor Snape se snaží ukrást kámen Mudrců. Harry šel-" nedořekla jsem, protože jsem právě viděla přicházet zmíněného profesora.