Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

6. Dejte Ronaldovi publikum...

Nevěděla jsem, že mě Malfoy sleduje až na ošetřovnu, dokud jsem si ho nevšimla mezi dveřmi, když jsem sedala na lůžko Rona. Ke mně se ale nepřiblížil, protože zrovna sem přispěchaly profesorka McGonagallová a madam Pomfreyová v závěsu s profesorem Brumbálem a profesorem Snapem. Ihned jsem se zvedla, protože mi bylo jasné, že vedou Harryho.

Má proměna v obličeji musela být viditelná, protože se na mě paní profesorka podívala ustaraně, když jsem spatřila Harryho bezvládné tělo v náruči profesora Snapea.

"Tady ho opatrně položte" pokynula jim madam Pomfreyová. "Co se stalo?" chtěla ihned vědět, aby se mohla dát do práce. Já měla stejnou otázku. Otočila jsem se k Ronaldovi, který spal, stiskla mu ruku a vydala se k lůžku Harryho. Stihla jsem ještě zaregistrovat, jak se schovaný Draco odebírá k odchodu. Zřejmě uznal za vhodné, že teď není dobré se tu objevit, když tu je profesor Snape.

"Bude v pořádku, je jen..." odmlčel se profesor Brumbál. "V bezvědomí, dalo by se říci" dodal a podíval se na mě. 

"Nemá na sobě žádná vážná poranění" konstatovala madam mezitím, co mě upřený pohled profesora Brumbála propaloval.

"Věřím, že o pana Pottera i o pana Weasleho bude dobře postaráno" rozhlédl se letmo profesor Brumbál po místnosti a otočil se k odchodu. "Slečno Grangerová, mohla byste mě doprovodit do mé pracovny?" dodal, aniž by se na mě podíval. Teď už na mě upřeně koukal zbytek učitelského sboru. Viditelně jsem polkla.

"Ano pane profesore" řekla jsem co nejnormálněji a vydala se za ním.

Do jeho pracovny jsme šli mlčky.

"To, co se stalo tam dole..." promluvil, když se za námi zavřely dveře jeho pracovny.

"Pane profesore, mě to moc mrzí. Nechtěla jsem, aby se komukoliv z nás něco stalo. Ale bylo to nutné" začala jsem se obhajovat, aniž bych věděla, co mi chce profesor Brumbál říct.

"Uklidněte se slečno. Panu Weasleymu ani panu Potterovi se nestalo nic vážného, tak to můžeme považovat za štěstí v neštěstí. Vím, proč jste jednali tak, jak jste jednali, ačkoliv  se jednalo o mylnou informaci" podotkl profesor.

"O mylnou informaci?" zeptala jsem se překvapeně.

"Mysleli jste si, že kámen chce ukrást profesor Snape" pozvedl jedno obočí. Jak to ví? Vždyť je tu, jak dlouho, pár minut?

"Ano, vše tomu nasvědčovalo, pane" řekla jsem a pan profesor se na mě podíval, jako by celou dobu tu záhadu řešil s námi a vše věděl.

"Pravdou je, že oním profesorem, který se chtěl zmocnit kamene, byl profesor Quirrell" řekl pan profesor a já zalapala po dechu. Poté jsem naprázdno otevírala pusu, protože jsem nevěděla, jak začít. V hlavě se mi začalo rojit milion myšlenek. Profesor Brumbál mi ale na všechny mé myšlenky a otázky v hlavě zodpověděl. Byl velmi vstřícný a odhalil mi tak více, než by zřejmě měl.

Odcházela jsem odtamtud v šoku, ale i s klidem na duši. Harry bude v pořádku. Harry, který měl co do činění s "Vy-víte-s-kým". 

Ale protože jsem byla tolik unavená, přeci jen to byla krušná noc, usnula jsem hned, co jsem se doloudala do mé postele v Nebelvírské věži.

Ráno mě probudil rachot v pokoji. Holky už byly vzhůru a chystaly se na snídani. Počkala jsem, až se za nimi zavřou dveře a poté jsem dokořán otevřela oči. Povzdechla jsem si, neboť mě mrzelo, že se ani neobtěžovaly mě vzbudit.

Měla jsem na sobě ještě uniformu ze včerejší noci, tak jsem se jen rychle převlékla, dala se do pucu a vyrazila na snídani také. Byla jsem tak unavená, že jsem si ani nevšímala dění kolem sebe.

Když jsem přišla do velké síně, už jsem vzhlédla. U jednoho ze stolů naší koleje byl pěkný dav. Prodrala jsem se studenty, abych se dověděla, co se tam děje.

"Rone!" vypískla jsem, když jsem spatřila onu zrzavou kštici mezi ostatními zrzky, kteří se nacházeli v hloučku u Ronalda. Ten vzhlédl a pousmál se na mě. Já jsem se k němu prodrala o pevně ho sevřela v náruči, i když jsem věděla, že bych neměla. Ale byla jsem tak ráda, že ho vidím.

"Vypadám dokonce líp než ty" uchechtl se, když mi opětoval objetí. Já jsem se ušklíbla a rukama si snažila zkrotit kadeře, které byly neposedné.

"Už víš o Harrym?" zeptala jsem se a po očku se dívala na ostatní.

"Jo, vím všechno. Mluvil jsem s profesorkou McGonagallovou a profesorem Brumbálem. Proč myslíš, že je tady kolem mě takový dav?" vychloubačně se kolem sebe rozhlédl. Já taky. Zrudla jsem vzteky, že je Ron takový mluvka. Ale jen do té doby, než se mé oči setkaly s těmi bouřkovými, které mě i přes dav Nebelvírů propalovaly z druhé strany síně. To jsem zbledla a vzápětí zrudla při vzpomínce na včerejšek. Zapomněla jsem na nějaké kárání Rona, sedla si k němu a vrhla se na snídani.

...

Pár posledních dnů výuky probíhalo dost volně na můj vkus. Já a Ron jsme byli neustále středem pozornosti jako "ti hrdinové", nesmyslně. Všichni chtěli vědět podrobnosti našeho hrdinského činu osobně, takže nás neustále otravovali otázkami. Ronaldovi to samozřejmě nevadilo, mně to bylo na obtíž. Kolovaly totiž i mylné informace, nebo informace přitažené za vlasy, které z nás dělali největší kouzelníky všech dob. Samozřejmě tu byli ale i tací, kteří tvrdili, že jsme si to celé jen vymysleli, abychom nebyli vyloučeni za porušení školního řádu při  nočních kouzelnických dýcháncích, které nedopadly podle očekávání a proto byl Ron zraněný a Harry dosud ležící v bezvědomí na ošetřovně.

Na druhou stranu jsem ale byla ráda, že se nám dostává takové pozornosti, jelikož jsem se aspoň nemusela zabývat jistým blond nadutcem. Stačily ty jeho pohledy během výuky. Ostatní si toho naštěstí ale nevšimli, protože na nás tak koukal zbytek Zmijozelu a každý to přičítal závisti.

Zrovna jsme byli na hodině profesora Snapea, když nám přišla profesorka McGonagallová oznámit, že pan Potter se probral. Chtěli jsme okamžitě běžet na ošetřovnu, ale Snape nás nechtěl pustit, že "pan Potter bez nás jistě malou chvíli přežije, jak tomu bylo i oné noci". Samozřejmě jsme si díky tomu vysloužili výsměšné pohledy od Zmijozelských. I když profesor Snape sám dobře věděl, co se oné noci stalo a jak vážná situace to byla, neodpustil si takovýchto poznámek pokaždé, když mohl. Po hodině jsme tedy běželi na ošetřovnu za Harrym, ale setkali jsme se s ním už na chodbě, jelikož byl zřejmě propuštěn. Přivítali jsme se s jakousi zdvořilostí, ale naše pohledy říkaly, že jsme již nerozluční kamarádi.

Ron Harrymu celou cestu do Nebelvírské věže líčil, co se tu dělo, co byl po celou dobu na ošetřovně, od drbů až po vítězství Zmijozelu o školní pohár. Také se ho ptal na události oné noci po tom, co vyhráli šachy. Já jsem jen kroutila očima a protahovala obličeje za Ronovými zády, beztak to chtěl vše vědět jen proto, aby mohl doplnit informace jeho posluchačům.

V naší společenské místnosti byla již přichystaná malá oslava pro návrat hrdiny. Já ale na oslavu neměla náladu, takže jsem tam pobyla jen chvilku ve společnosti Harryho, a pak se vzdálila pryč z Nebelvírské věže.

Chtěla jsem si ještě užít poslední hodiny strávené na tomto úžasném místě, než se budu muset vrátit do mudlovské reality, tak jsem se šla projít po hradě.

Zastavila jsem se u vitrín slávy a zadívala se na poháry a fotografie.

"Kámen mudrců se vám nepodařilo ukrást, tak slídíš tady?" ozvalo se opodál. Já jsem vzdychla a s protáhlým obličejem jsem se otočila za hlasem.

"Ty si nedáš pokoj viď..." pozvedla jsem obočí. Draco, opřený o sloup, stál na jeho patce. Ale teď z ní seskočil a kráčel ke mně.

"Jestli já jsem podle tebe zloděj, pak ty jsi podle mě stalker" řekla jsem na svou obranu a naznačila mu, ať se nepřibližuje. Draco se zadíval do země, uchechtl se a poté se na mě zpod řas zadíval. To mě vyděsilo.