Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

53. Jedinečný monogram

"Co?" vydralo se ze mě a znělo to jako kvičení nějakého zraněného zvířete. Na víc jsem se nezmohla a jen jsem na něj s šokem zírala dál.

Jak dlouho tu je?!

"Vem si ten kapesník" zamračil se na mě Draco a zatřásl s nataženou rukou. Já jsem se podívala na ten kousek bavlněné látky, kterou svíral v prstech.

"U ďábla" sykl Draco, protočil panenky a chtěl mi otřít z tváří slzy.

"Přestaň" vyjela jsem na něho a srazila jeho ruku dolů.

"Proč to děláš?!" zeptala jsem se hystericky.

"Proč jsi taková?!" zeptal se zároveň se mnou, takže to vyznělo, jako bychom se oba ptali na to samé.

"Řekl jsi, že mě už necháš být" zodpověděla jsem prakticky na obě otázky.

"Já..." hledal Draco slova v mých uslzených očích.

"Dej sem ten pitomý kapesník a jdi" vyškubla jsem mu látku z ruky a otočila jsem se k němu zády.

"Slyšel jsem, co Trelawneyová říkala..." řekl Draco a odmlčel se.

"A co... Slyšeli to zřejmě všichni" řekla jsem co nejvíc lhostejně, jak jsem jen mohla. Přesto mě zasáhlo, že to opravdu slyšel.

"Sama víš, že to, co řekla, je pitomost!" nedal se Draco odradit. "Celý ten předmět je pitomost" vysmíval se tomu, jako by mě to mělo uklidnit.

"Ano... To ano. A přesto měla pravdu" obrátila jsem se na něho. Draco se na mě překvapivě usmál a zadíval se mi do očí jako vždycky.

"Ne... Neměla" řekl jemně a zastrčil mi neposedný pramen vlasů za ucho. Při jeho doteku mě zamrazilo.

"Možná jsi nemilosrdná, ale rozhodně nemáš vyprahlý srdce nebo starou duši" pomotal slova Trelawneyové. "Nebo co to ta stará rašple o sobě říkala" dělal Draco, že přemýšlí.

To už jsem se zasmála. Bylo vidět, že to Draca potěšilo.

"Musím už jít" řekl, když se ujistil, že jsem v pořádku, stiskl mi kapesník v dlani na znamení, ať si ho nechám a poté mě na hřbet oné ruky políbil. Přitom se mi stále díval do očí.

Už jsem neměla daleko od toho, abych se mu omluvila za předchozí situaci, jelikož mě tím pohledem odzbrojil, ale naštěstí se vteřinu nato vytratil a já zůstala na točitém schodišti sama.

Ať už měl tímto gestem jakékoliv úmysly, neodpustím mu to, že kvůli němu skončí Klofanův život.

Jak jsem se předtím, než jsem narazila na Draca, měla v úmyslu, šla jsem na toalety v druhém patře, kam stále nikdo nechodil a opřela se o jedno z umyvadel, na místo, kde byl vchod do Tajemné komnaty.

Nechápala jsem ho. Jak může být někdo tak zlý a zároveň tak laskavý?

Jak může být člověku, který nechce, abych byla smutná, jedno, že jeho vinou přijde někdo o život?

Nemohla jsem přijít na to, co se děje v životě Draca Malfoye, že se staví do takových pozic.

Chová se jako jeho otec a zároveň... Zřejmě jako jeho matka, pokud by to byla vroucně laskavá žena, což nemohu posoudit.

Vzpomněla jsem si na slova, která tu na schodech vypustil z úst Ronald a pocítila nával vzteku.

Co se to děje, že je Ronald Weasley takový nesnesitelný hlupák a Draco Malfoy romantický podavač kapesníků?