Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

42. Byl to přítel

"Pane ministře!"

"Kornelie!"

Nedaleko od nás jsme uslyšeli pozdravy směřované ministru kouzel, a tak jsme zbystřili.

"Ále, madam Rosmerta. Ronova favoritka" cukrovala jsem na jeho účet a Harry se zasmál. Ron po mně hodil vražedný pohled.

Sám Kornélius Popletal právě vcházel ke Třem košťatům společně s profesorkou McGonagallovou, kde Rosmerta pracovala.

My jsme tiše sledovali tu scénku, která se před námi odehrávala.

"Pátráme po uprchlém vrahovi" řekl nejistě ministr, když se Rosmerta rozčilovala nad tím, že už má plné zuby toho, jak ji mozkomorové plaší zákazníky.

"Sirius Black v Prasinkách" odfrkla si Rosmerta a já ucítila, jak se Harry vedle mě napjal jak struna. "Co by tu hledal?!"

Ministr něco Rosmertě pošeptal.

"Harryho Pottera?!" vyjekla Rosmerta nevěřícně a ministr s profesorkou okamžitě zasáhli a vtáhli Rosmertu do útrob Třech košťat.

Po vyslovení Harryho jména jsem se na něho okamžitě obrátila, ale příliš pozdě. Byl už schovaný pod neviditelným pláštěm a prozrazovaly ho pouze stopy vyšlápnuté v čerstvě napadaném sněhu.

"Harry!" zavolala jsem na něho, ale marně. Harry si to rázoval ke Třem košťatům. Já a Ron jsme se vydali za ním.

"Nezletilí kouzelníci sem nesměj!"

"Zavřete ty dveře!"

Hned na prahu na nás pokřikovaly seschlé hlavy na provázcích.

"Taková nezdvořilost" poznamenala jsem a otočila se k odchodu.

"Tupý hlavy..." zamumlal Ron.

"Tupý hlavy? To je drzost! Co si o sobě myslí?" křičely hlavy na náš účet. My jsme se aspoň přes malé okýnko ve dveřích dívali, kam ministr směřuje.

Když ale opustil přízemí, bylo zbytečné dál vystávat u dveří. Rozhodli jsme se na Harryho počkat opodál na lavičce.

"Takže..." promluvil Ron. "To bylo celkem parádní, jak Draco dostal od Harryho nakládačku" řekl a na tváři se mu vyloudil úsměv. Já jsem si v hlavě promítla Dracovy reakce a musela jsem se usmát taky.

"Taky si to zasloužil... Nebýt to Harry, udělala bych to sama" řekla jsem a byla to pravda.

"Vážně?" obrátil se na mě Ron.

"Jistě" odpověděla jsem vážně. "Vlastně jsem se k něčemu podobnému chystala po tom oslovení..." dodala jsem a koutky úst mi poklesly.

"Nechápu, co je tak na tom oslovení baví... Rozhodně jsi víc, než oni" ubezpečil mě Ron. Já se posmutněle usmála.

"Díky Rone..." řekla jsem a v duchu si pomyslela, že ví, jak mě to zraňuje, když to vysloví on.

Poté mezi námi zavládlo na krátkou chvíli ticho.

"Rone podívej" všimla jsem si najednou tvořících se stop ve sněhu, které se táhly od vchodu ke Třem košťatům. Ani jeden z nás neotálel a rozeběhli jsme se za Harrym, dokud byly stopy čerstvé. Směřovaly na okraj lesa, kde na jednom místě prostě skončily.

Uslyšela jsem něco jako tichý vzlykot. Okamžitě jsem se k Harrymu chtěla rozeběhnout, ale Ron mě zadržel. Tak jsem šla opatrným krokem, jako by byl Harry plaché zvířátko a mohl nám uniknout.

Klekla jsem si k místu, kde se podle mě Harry nacházel a nahmatala plášť. Viditelně jsem polkla a odhrnula ho.

Harry se na mě podíval s uplakanýma očima.