Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

19. V náruči nepřítele

Sejdeme se v půl osmé ve věži s portréty.

Přijď přesně!

Tak zněl vzkaz.

To bylo vše, co na pergamenu bylo napsané úhledným krasopisem. Co to má znamenat?! Od koho mohl vzkaz být?

Podívala jsem se na hodiny. Měla jsem deset minut.

Deset minut na to, abych stihla akorát doběhnout do věže s portréty a dovědět se tak, od koho je vzkaz. Kdo mě tam čeká a co mi chce.

Otázkou spíš bylo, zda bych tam měla jít.

Co když mě k sobě láká ten tajemný Zmijozelův dědic a chce mě zabít? Měla bych to riskovat?

Uvědomila jsem si, že zmateně procházím mezi regály knihovny.

Kde je ten Mrzimor, když ho člověk potřebuje?

...

Nebyl čas na přemýšlení, a tak jsem kráčela vzhůru po schodišti, které vedlo do věže s portréty. Proč se ta věž jmenuje takhle? Vždyť portréty jsou úplně všude, na každé chodbě.

Za malý okamžik bych se měla dovědět, kdo je vlastníkem úhledného krasopisu. Vystoupala jsem až skoro nahoru, ale nikdo tu nebyl.

"Halo?" promluvila jsem do ticha, kde bylo slyšet jen tlumené podřimování starců z obrazů.

"Jsi sama?" ozval se hlas odněkud pode mnou. Ihned jsem strnula, protože jsem poznala majitele toho hlasu. Chtěla jsem utéct, ale nebylo kudy.

Jedinou únikovou cestu mi právě zastoupil Zmijozelský princ a jeho úsměv mi jasně říkal, že právě lapil kořist do své pasti. Teď to přijde.

Smrt...

Cítila jsem, jak mi srdce buší jako o závod a já přemýšlela, zda mám vyslat kouzlo, které by Draca Malfoye poslalo o pár desítek schodů dolů a já se tak kolem něho mohla prohnat pryč a utéct.

"Nechci ti ublížit Grangerová" řekl posměšně, když jsem couvla mezitím, co on udělal krok ke mně.

"Proč ti nevěřím..." řekla jsem víc nahlas, než jsem chtěla a můj hlas se rozléhal věží až do ztracena. Hlavou mi zněla slova, která mi Harry prozradil. Draco přeci doufal v mou smrt. "Co ode mě tedy chceš?" zamračila jsem se. Draco se zase usmál a zadíval se na mě. Cítila jsem v sobě strach.

"Řekls, že bys mě chtěl mrtvou" začala jsem znovu. Očividně Draca šokovalo, co jsem vypustila z pusy.

"Jak o tom..." zadrhl se. "Kdo ti to řekl?!" zeptal se rozzuřeně. Nevyvrátil to...

"To je úplně jedno, od koho to vím. Je to pravda!" couvla jsem znovu v šoku z jeho přiznání, i když ho neřekl na přímo.

"Jak jen můžeš..." promluvila jsem trochu hysterickým hlasem, ale Draco mě přerušil.

"Není to tak, jak si myslíš..." začal, ale pak se odmlčel.

"Nechci vědět, jak to je... Jen mě nech projít" udělala jsem krok zpět k němu. Draco se ale ani nehnul.

"Teď není dobré se potulovat po chodbách sama" řekl a v jeho očích jsem viděla náznak strachu.