Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

128. Hagridův návrat

"Nevidíš kouř?" ozval se náhle Ron a já vzhlédla, abych se podívala, kam se dívá.

Zrovna jsme se procházeli po pozemcích a snažili se spolu strávit malou chvilku.

Tím samozřejmě nemyslím, že bychom do sebe byli zamilovaní a využili chvilky o samotě, ale že Harry teď trávil veškerý volný čas s Cho, a tak jsme na sebe tak nějak zbyli. Né, že by to někomu z nás vadilo.

Přesto jsem měla dojem, že si s Ronem nemáme pořádně co říct.

A proto jsem byla ráda, že byl právě teď nesmírně všímavý a mohl tak upozornit na stoupající obláček dýmu, který vycházel z komína Hagridovy hájenky.

"Myslíš, že je Hagrid zpátky?" zeptal se Ron, když jsem se na něho podívala s pozitivním úsměvem na znamení, že myslím na stejnou věc.

"Kdo jiný by tam zapálil oheň v krbu?" poskočila jsem nad tou šťastnou novinou. "Musíme to říct Harrymu" zatáhla jsem Rona za rukáv, aby se se mnou vydal zpět do útrob hradu.

"Vždyť ani nevíš, kde je" zaúpěl a klopýtal za mnou po travnatém kopci vzhůru.

V průchodu na dřevěný most, který propojoval pozemky s hradem, jsem vrazila do skupinky studentů.

"Pardon, omlouvám se" vyřkla jsem automaticky a až poté si všimla zelených doplňků, které jasně a zřetelně upozorňovaly na fakt, do které koleje studenti v černých hábitech chodí.

Netrvalo ani vteřinu, aby si mé oči našly ty bouřkové, které na mě upřeně zíraly. Draco moc dobře pamatoval na má slova, takže se mi snažil vyhýbat. Ale bylo to spíš těžší, protože od té doby jsme na sebe naráželi snad častěji a častěji. A já si uvědomovala, že je pro něho těžké se mi stranit, když jsem znala jeho tajemství a byla možná jediná v tomto hradu, komu by se mohl svěřit. Přesto jsem odmítala jakýkoliv kontakt, který by mezi námi mohl nastat.

Moje srdce ale mou hlavu neposlouchalo, takže výsledek byl takový, že jsme teď na sebe zírali.

Celá ta situace se odehrála zřejmě jen pár vteřin, než ticho přerušila Pansy.

"Nikdo z nás o tvou omluvu nestojí, takže se kliď z cesty, než bych si to mohla vyložit jako obtěžování" mávla prsty, jako by odháněla hmyz. Sjela jsem pohledem k tmavovlásce a zamračila se. Než jsem ale stihla jakkoliv jinak reagovat, Ronald mě popadl za rukáv a odtáhl nás oba dva pryč.

"Proč to vždycky musí být oni..." začal se opodál rozčilovat.

Zasáhla jsem dřív, než stačil vyjmenovat všechny situace, kdy jsme na Zmijozely narazili.

"Tamhle je! Harry!" zavolala jsem, když jsme procházeli nádvořím přecpaným studenty, a všichni kolemjdoucí se po mně podívali.

Včetně Harryho.

"Harry..." vydechla jsem, když jsem k němu doběhla. Samozřejmě byl s Cho, a tak jsem se na vteřinu zastavila, jestli je v něčem zrovna neruším. Pak jsem ale usoudila, že informace, kterou hodlám Harrymu sdělit, je důležitější.

"Hagrid se vrátil" řekla jsem mu tu novinu.

Trvalo celou dlouhou vteřinu, než mu to došlo. Spěšně se Cho omluvil a vyrazil za mnou a Ronem zpět, odkud jsme přišli.

Což znamenalo opět potkat Zmijozelskou skupinku, která lelkovala na dřevěném mostě.

Ron už chtěl něco namítnout, ale zarazila jsem ho se slovy, že bylo jasné jako facka, že na ně opět narazíme, tak ať si poznámky odpustí. Harry samozřejmě nechápal, oč tu běží, ale nehodlala jsem mu to teď vysvětlovat.

Když jsme studenty s hadím emblémem na hrudi míjeli, všichni sledovali něco v propasti pod mostem.

Všichni až na Draca a Pansy. Draco totiž vypadal, že se mu ulevilo, že mě opět vidí, jako bych byla jakési záchranné lano v jeho životě.

Uvědomila jsem si, že tím pro něho možná opravdu jsem. Skousla jsem si rty, když jsme kolem nich probíhali a snažila se pominout fakt, že jsem ho tímhle gestem akorát podáždila. Uhnula jsem pohledem k Pansy, která se nás snažila, Merlin ví proč, probodnout pohledem. Zřejmě jí tenhle křečovitě sevřený výraz zůstal už navždy.

Jenže jsme se tak moc těšili, až se shledáme s naším přítelem, kterého jsme tak dlouho neviděli a neměli ani ponětí, kde celou tu dobu byl, že nebyl čas se pozastavovat nad tím, že by měl někdo z nás prohodit nějakou poznámku na účet Zmijozelu.

Téměř jsem zakopávala o vlastní nohy, jak jsem se snažila udržet tempo s Harrym, který spěchal k Hagridově hájence, jak nejrychleji to ze strmého drnovitého kopce šlo.

"Řeknu to ještě jednou a naposledy" ozvalo se za dveřmi hned jak jsme doběhli na místo a popadali dech.

Všichni tři jsme se po sobě podívali, když jsme slyšeli Dolores Umbridgeovou, jak tlačí na Hagrida, aby jí řekl, kde celou tu dobu byl. Schovali jsme se pod okny a snažili se zachytit víc, než jen její nepříjemně pisklavý hlas.

Naštěstí se moc dlouho nezdržela a pod výhružkou, že Hagrida vyhodí, odešla. Nás si vůbec nevšimla, jak kráčela kachní chůzí zpět do kopce směrem k hradu.

Ráda bych se dívala až do konce, jestli cestu zdolá bez jediného zastavení či klopýtnutí, ale nemělo smysl se zdržovat pohledem na vzdalující se růžovou hrozbu.

Chvilku jsme počkali, než bude dostatečně daleko, abychom měli jistotu, že se opravdu neohlédne, a poté jsme se natlačili na vchodové dveře.

"Kdo to zase-..." slyšeli jsme Hagrida tlumeně lamentovat načež otevřel dveře a jeho podmračený výraz se ihned vyměnil za překvapený výraz plný radosti.

Harry nelenil a, i když už dávno nebyl malý kluk, běžel svého přítele obejmout. Nemohla jsem si nevšimnout, že je celý potlučený a obličej má zkrvavený.

Všichni jsme se uvnitř hájenky usadili a čekali, co nám Hagrid poví.

Když nám ale pověděl o obrech, ke kterým šel na Brumbálův rozkaz, všichni tři jsme byli nepříjemně šokovaní. Vůbec se mi nelíbilo, že Brumbál takhle riskoval Hagridův život i přes to, že nebyl jediný, kdo se snažil přemluvit obry na svou stranu.

Voldemort to zkoušel taky, jak nám Hagrid vysvětlil, a to nevěstilo nic dobrého.

Buduje armádu...

A pokud jde za jinými bytostmi kromě kouzelníků, buduje velkou armádu. To nevěstilo nic dobrého.

Zajímalo by mě, jestli o tom má ponětí Draco.

Určitě ne. Určitě ho do svých plánů Voldemort nezasvětil, dokud mu není plně oddán. Při té myšlence jsem se zachvěla.

Ještě dlouhou chvíli jsme seděli v Hájence a kluci nemluvili o ničem jiném, než o Umbridgeové. Do jejich konverzace jsem se moc nezapojovala, protože jsem stále musela myslet na všechno to zlo, co má podle všech nastat. Dávalo to smysl vzhledem k tomu, co se všude kolem dělo.

"Hermiono?" uslyšela jsem své jméno a vzhlédla od nedopitého šálku čaje.

Ron i Harry už stáli v pozoru a společně s Hagridem se na mě starostlivě dívali. Asi jsem ve svých myšlenkách byla ponořená víc, než jsem si myslela.

"Omlouvám se, jen jsem nad tím vším přemýšlela" odložila jsem hrnek a popošla ke dveřím.

"Dávej na sebe pozor" obrátila jsem se k Hagridovi.

"Jo, ta ropucha si na tebe určitě brousí zuby" dodal Ron a všichni jsme společně semkli rty na znamení, že má Ron pravdu a je to vážná situace.

Jen Merlin ví, co Dolores ještě chystá...