Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

11. Nic

"Chyběl jsem ti?" zeptal se v mezičase, co jsem se já snažila nepřítomně vymyslet strategii úniku bez sebemenší újmy. Do toho jsem přemýšlela, jak je možné, že je tady, když seděl v tom vagónu a hned na to bych si nejradši nafackovala. Draco není samozřejmě jediný ve Zmijozelu, kdo má blonďaté vlasy, i když zřejmě jediný chlapec. To temeno muselo být dívčí.

"Co?!" zeptala jsem se najednou. On na mě promluvil?

"Ptal jsem se, jestli jsem ti chyběl, Grangerová!" rysy mu ztvrdly a já cítila, jak se mi madlo dveří zabodává do zad.

"Ne" řekla jsem bez rozmyšlení a zamračila se. "Nech mě projít, Draco" zadívala jsem se na dveře za ním.

"A proč bych to dělal? Tady je skvělé místo na to, abych ti mohl ublížit a nikdo si toho nevšiml" řekl jakoby nic.

"Cože?" zeptala jsem s hlasem, který byl minimálně o oktávu výš. Připadala jsem si jako hluchý idiot. Pomalu jsem nahmatala skrz hábit, který jsem měla na sobě, hůlku, abych se v případě nouze mohla bránit, i kdybych mu měla jen vypíchnout oko.

"Nevidím důvod, proč bys tohle dělal" řekla jsem již s klidným hlasem.

"Protože mě vytáčíš, Grangerová!" prskl na mě jedovatě.

"Už jsem ti jednou řekla, ať si všímáš někoho jiného, kdo ti stojí za pozornost. Vzpomínáš?!" probodávala jsem ho pohledem. Draco se zle uchechtl a přitiskl mě na dveře ještě víc, až jsem sykla bolestí. Cítila jsem na své tváři jeho horký dech.

"A ty máš pocit, že mi můžeš rozkazovat?!" podíval se mi do očí.

Ale ne, bylo to tu zase. V panice jsem Malfoye prudce odstrčila, až zavrávoral.

"Nejsem tvoje hračka" řekla jsem naštvaně. Draco se zase uchechtl.

"Já jsem Zmijozelský princ, já si můžu dělat co chci a s kým chci" řekl nadutě. Já jsem protočila otráveně oči. To snad nemyslí vážně.

"Tak si to běž dělat s někým ze tvé koleje a nás Nebelvíry nech na pokoji" řekla jsem a sáhla po páce na dveřích od vagónu, do kterého jsem se původně chtěla dostat. Teď, když jsem Malfoye odstrčila, měla jsem možnost prchnout.

"Grangerová!" chytil mě Draco za ruku. Já jsem se prudce otočila a podívala se na naše ruce a poté naštvaně na něho.

"Co?! Co zas?! Co nechápeš na téhle jedné jediné prosbě? Hloupý nejsi, to vím z hodin. Tvoje tajemství z lesa a z našich setkání nikomu neřeknu. Tak co pro Merlina ode mě pořád chceš?!" křičela jsem už. Draco vypadal zaraženě. Čekala jsem, že mi teď vážně ublíží, protože jak ho znám, tohle se muselo dotknout jeho ega.

"Nic" řekl téměř neslyšně a pustil mi ruku.

Já se otočila ke dveřím a položila ruku na madlo. Ale něco mi bránilo ty dveře otevřít. Vzdychla jsem.

"Já tě nechápu. Nevím, co chceš a myslím, že to nevíš ani ty. Ale ať už se v tobě pere cokoliv, mě do toho nezatahuj" řekla jsem s pohledem upřeným na Draca a poté konečně stiskla madlo a odešla.

Vrátila jsem se zpět do kupé, kde jsem seděla při odjezdu a kde teď seděli Neville, Padma s Parvati, Dean a Seamus. Sedla jsem si k okýnku, kde bylo místo a po oznámení, že jsem Harryho a Rona nenašla, jsem si opřela bradu o lokty a nepřítomně zírala na ubíhající krajinu. Naštěstí se mě nikdo na nic prozatím neptal, protože si asi všichni mysleli, že jsem smutná a vyděšená z toho, že tu ani jeden z mých kamarádů není.

...

Ron s Harrym se neobjevili ani v hradu po příjezdu, ani na slavnostním zahájení nového ročníku a rozřazení prváků. Připadala jsem si bez nich hrozně.

Malfoy po mně pořád podivně pokukoval, ale naštěstí si toho kromě mě nikdo nevšiml.

V průběhu hostiny se na popud Filche odebral pryč profesor Snape a chvilku nato profesor Brumbál a profesorka McGonagallová. Když se vraceli, vedli sebou i mé dva ztracené, teď již nalezené kamarády.

"Kde jste byli?!" zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla. Ostatní se jen porozhlédli po ostatních a pomalu nenápadně dělali, že se věnují jídlu a dění kolem sebe. Harry a Ron nevypadali, že by překypovali radostí, že mě zase vidí natož, že jsou tu.

"No... My..." začal Ronald, ale když jsem se na něho zamračeně podívala, jen viditelně polkl a podíval se na Harryho.

"Měli jsme menší komplikace" řekl Harry a poté začal vysvětlovat, co se stalo. To už ostatní sedící kolem nás plně poslouchali.

Byla jsem šokovaná a otřesená z toho, co mi právě sdělili, že jsem už ani nevnímala nějakého Malfoye.

Když jsme se konečně rozprchli do svých kolejí a zabydleli se, Padma s Parvati, se kterými jsem sdílela pokoj spustily se svými drby, které stihly nastřádat za dnešní cestu vlakem a večeři. Levandule se ihned přidala. Fay s její kamarádkou tu v tuhle chvíli naštěstí nebyly, takže nemusely poslouchat ty kvočny.

"A všimly jste si, jak Draco Malfoy pořád civěl k našemu stolu?" uslyšela jsem najednou a z ruky mi vypadly učebnice, které jsem se chystala dát do police. Tak jsem si jen myslela, že si toho nikdo nevšiml.

"Já si říkala, že se mi to snad jen zdá, dokud jsi mě na to neupozornila" řekla Padma.

"Já se na ně radši nekoukám, nahání mi hrůzu" řekla Levandule a Parvati si odfrkla.

"Hermiono, všimla sis toho?" zeptala se mě Parvati, jak kdyby něco tušila.

"Ne, přes Deana ho nebylo vidět. Všimly jste si, jak Dean vyrostl během prázdnin?" snažila jsem se to zahrát do autu.

"Divný, protože bych dala ruku do ohně za to, že civěl přímo na tebe" prohlásila Padma a já se praštila o roh postele, kolem které jsem procházela.

"Jsi v pořádku? Nikdy nebýváš tak... Neohrabaná" zamračila se na mě s péčí Levandule.

"Neříkej" podívala jsem se na Padmu vytočeně. "To asi musel koukat někam za mě, protože nemám nejmenší potuchy, proč bych mu měla zrovna já stát za pohled" dodala jsem a více méně mluvila pravdu. Nemám nejmenší potuchy...

"To je fakt" zhodnotila mě pohledem Parvati a já to musela přejít jedním obřím nadechnutím a jedním dlouhým výdechem. Pak jsem musela opustit místnost, jinak bych se rozzuřila a něco jim řekla, když pokračovaly v pomluvách a výmyslech o tom, že se diví, že ta štěkna Parkinsonová nechá Malfoye koukat po jiných, když spolu už od léta chodí.

Ve společence jsem našla Harryho a Rona, kteří se nacházeli v hloučku Nebelvírů. Já si sedla k nim a zaposlouchala se do rozhovoru, který právě probíhal.

Více méně z nich opadl strach a zděšení z nastávajícího zuření rodičů a historku podávali s vtipem. To, že vlastně mohli být již mrtví, ať už ze setkání s Expresem nebo s vrbou, jim přišlo najednou jako děsná sranda.

Znovu jsem vzdychla a začetla se do knihy v jednom z křesel, kterou jsem si nesla sebou. Ještě že mám vždy po ruce nějakou knihu.

Když už bylo dost pozdě a bylo na čase jít spát, odebrala jsem se do pokoje, kde už naštěstí na místní drbny padla únava, takže jsem nemusela být svědkem tlachání o Zmijozelském princi.

Merlin ví, co bych se ještě dověděla...