Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

134. Dráp

O víkendu jsme měli dovoleno jít se ven vyvětrat, pokud zůstaneme na pozemcích hradu. Do Prasinek jsme měli samozřejmě zákaz. Takže jsme využili aspoň toho, že nemusíme být zavřeni tam, kde nás sledují na každém kroku, a já, Ron a Harry se vydali nadýchat se čerstvého vzduchu.

Na Harrym bylo vidět, že se to v něm pere. Tak jsem myslela, že když o tom začneme mluvit, trochu se mu uleví, nebo nám aspoň řekne, co se mu honí hlavou.

"Harry, proč jsi nám už tehdy neřekl, jaký trest jsi od Umbridgeové dostal? Nebo aspoň Brumbálovi, když jsem tě o to prosila?" zeptala jsem se a zadívala se na svou ruku, kde už nebyla jediná známka po doslovném mučení.

"Kdyby tu teď byl, šla bys mu to říct?" obrátil se na mě.

"Jistě že ano!" vztyčila jsem hrdě bradu.

"Ale Brumbál tady teď není..." vzdychl Harry a zastavil se uprostřed mostu, po kterém jsme šli. Všude kolem se rozprostírala vlhká mlha, takže se nedalo nikam dohlédnout. "Všechno je to moje vina..."

"Udělals, cos mohl... Proti tý babizně by nevyhrál nikdo" poznamenal Ron.

"Ani Brumbál tohle nečekal" poznamenala jsem. "Jestli za to někdo může, tak my" podívala jsem se na Rona.

"Jo, přemluvili jsme tě" přidal se ke mně.

"Ale já souhlasil..." 

Typický Harry. Proč musí veškerou tíhu světa brát na sebe?

"Tak moc jsem chtěl pomáhat a přitom jsem všechno jen zhoršil" řekl. Nevěděla jsem, co na to říct. I Ron mlčel. "Na tom už stejně nezáleží..." řekl odevzdaně.

Poté začal s proslovem o tom, že to musí zvládnout sám, což dělal pokaždé, když se o něco snažil a ještě víc to zhoršil. Nechtěl naši pomoc a já se mu nedivím. Kam jsme to s naší pomocí dopracovali...

"Pst" uslyšeli jsme a všichni tři se podívali směrem, odkud zvuk přišel.

Na konci tunelu se schovával Hagrid, který vypadal, že nechce, aby ho kdokoliv jiný spatřil.

"Hagride..." snažil se Harry sám sebe přesvědčit, že neblouzní. Hagrid ale posunky naznačil, ať jsme tiše a jdeme za ním. Mysleli jsme, že si chce promluvit a zavede nás do jeho hájenky. Ale místo toho nás vedl do lesa, kam měli studenti bez doprovodu vyučujícího zákaz. Samozřejmě se nikomu z nás nechtělo porušit školní řád, ale musí to být naléhavé. Hagrid by nás jen tak neohrozil.

"Máte tušení, kam nás vede?" ozval se šeptem Ron, když už jsme byli v útrobách lesa. Uvědomila jsem si, že jsme všichni do téhle chvilky byli naprosto zticha.

"Hagride, proč nám to prostě neřekneš?" promluvil schválně hlasitě Harry. Jenže Hagrid mlčel. A potom se z ničeho nic zastavil a zaposlouchal se do zvuků lesa. Které byly hlasitější a hlasitější. Jako zvuk kopyt, když se před námi najednou prohnalo celé stádo kentaurů.

"Nikdy jsem neviděl kentaury tak naštvaný. Jsou nebezpečný, i když jsou v pohodě" obrátil se na nás Hagrid konečně. "Pokavad ministerstvo jejich území ještě zúží, může počítat s normální vzpourou!" rozčiloval se.

"Řekni nám, co se děje" prosila jsem ho. Nikdo z nás nechápal, o co tu jde. Jak jsme byli zavřeni ve škole pod vládou té růžové ropuchy, nevěděli jsme zhola nic.

"Vomlouvám se, že si hraju na tak tajemnýho. Vůbec bych vás s tím nevobtěžoval, ale když odešel Brumbál, nejspíš dostanu každým dnem padáka... A nemoh bych odejít a nikomu vo něm nic neříct" snažil se nám vysvětlit, o co tu jde.