Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

75. Setkání pod hvězdami

Když jsem psala jistou část v předchozí kapitole, hrála mi písnička Oceans od Seafretu. A když jsem se dostala v téhle kapitole k části, kdy jde Hermiona už k Astronomické věži, hrála mi zase. A proto ji sem dávám do hlavičky, samozřejmě tématicky, protože byl někdo tak hodný, že na tuhle dokonalou písničku, na tenhle dokonalý text, udělal video 😅💚💚

PS: Kapitola je nezvykle delší a to jen proto, že se tak do půlky nic moc neděje, tak abyste z toho taky něco měli/y 😅

----

Po večeři jsem se beze slova sbalila a odešla.

Cestou do Nebelvírské věže jsem přemýšlela, zda mám přijmout Dracovu nabídku a setkat se s ním.

Také jsem přemýšlela, jestli se má jednat o nějaký druh rande. Jestli se mám nějak upravit, než se za ním vydám.

Došlo mi, že už neuvažuji nad tím, jestli mám nebo nemám jít, ale zda vypadám vhodně.

Šla jsem zkontrolovat svůj vzhled do umývárny a akorát jsem víc znervózněla.

Co na mně Draco vidí?

Z přemýšlení mě vytrhly hlasy, tak jsem odtamtud vypadla dřív, než bych mohla potkat mé spolužačky, nebo dokonce Ginny.

Ještě jsem se v pokoji rychle převlékla z uniformy do džínů a vzala si bundu. Nahoře bude zřejmě chladno.

Vyběhla jsem ven z Nebelvírské společenky a vytratila se z dohledu.

Cestou k Astronomické věži jsem začala pochybovat. Co když tam Draco ještě není?

A co když vůbec nepřijde?

Neměla bych se vrátit?

Uvědomila jsem si, že už stojím před schody na věž. Vzhlédla jsem a položila si otázku, zda to nebyl hloupý nápad.

Nakonec jsem přišla na odpověď.

Dnes je den hloupých nápadů.

A vykročila jsem vzhůru.

"Draco?" zašeptala jsem, když jsem vylezla nahoru.

Takže tu není...

Vzdychla jsem a došla až k zábradlí, kde jsem se rozhlédla po noční krajině.

Nebe dnes bylo čisté a třpytily se na něm hvězdy.

Do tváře mi vanul studený vzduch a já byla ráda, že jsem si vzala tu bundu.

Uvědomila jsem si, že jsem byla pošetilá, když jsem si myslela, že mě tu snad čeká romantické rande s tím Zmijozelským blonďatým nadutcem. A nakonec tu stojím sama a mrznu.

"Jsem tak pitomá..." řekla jsem si pod nos a vzdychla.

Poté jsem se otočila k odchodu a strnula.

O jeden ze sloupů se opíral Draco a tiše mě pozoroval. Žeby déjà vu?

"Eh... Ahoj" vysoukala jsem ze sebe a hned jsem si za to chtěla nafackovat.

"Teď jsi přišel?" Nebo tu stojíš celou dobu a viděl jsi, jak zoufale jsem vypadala?

Tu druhou část jsem samozřejmě nahlas říct nemohla. Už takhle musím vypadat dost tragicky.

"Ne. Chvilku před tebou" odpověděl zcela normálně Draco, ale přesto jsem si všimla, že se snaží skrýt úsměv. V očích, kterými mě zkoumal, mu zase jiskřilo.

Já jsem semkla rty a strčila si ruce do kapes.

Začínalo vznikat trapné ticho, tak jsem se obrátila zpět čelem k zábradlí a zadívala se do dálky.