Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

98. Společný večer

Draco se na mě podíval, jako bych mu sdělila, že si ho chci vzít za muže.

"Nežádám tě o ruku" zasmála jsem se a vytáhla z krabičky řetízek.

Znovu jsem vzhlédla a zamračila se.

"Tak?" natáhla jsem k němu ruku a pobídla ho, aby mi pomohl.

Draco si beze slov vzal náhrdelník a já se k němu otočila zády. Poté jsem se konečně vysvlékla z mikiny, aby měl lepší přístup ke krku. Na sobě jsem měla jen obyčejné tílko na špagetových ramínkách a děkovala jsem bohu, že jsem si vzala lepší podprsenku.

Když se mě na zátylku dotkla Dracova ruka, ihned se mi zježily chloupky a přeběhl mi mráz po zádech. Odhrnul mi vlasy na stranu a poté mi hbitě připnul náhrdelník, jako by to už někdy dělal.

Už jsem se chtěla otočit a zeptat se ho, ale ucítila jsem na levé straně krku jeho rty. Pootočila jsem hlavu a Draco polapil mé rty.

"Jako bys to už někdy předtím dělal" pronesla jsem, když jsem unikla dalšímu polibku.

"Prosím?!" ohradil se, v tónu jeho hlasu byl mírný hněv. Obrátila jsem se na něho s neviditelným otazníkem nad hlavou.

"Zapínal jsi ho, jako bys to nedělal poprvé" vztáhla jsem ruku ke svému krku.

Draco se uchechtl a zakroutil hlavou.

"Co jsem řekla?!" nechápala jsem. Chová se divně.

On se na mě zadíval a vzdychl.

"Občas mi dáváš zabrat" naklonil se a políbil mě na čelo.

"To vidím" zabručela jsem a čekala, jestli mi podá vysvětlení.

"Nemůžeš na člověka vychrlit takovou větu při polibku" řekl a já nechápavě svraštila obočí. Poté mi to konečně došlo. Oba jsme mysleli v tu chvíli na něco jiného.

"Oh... Omlouvám se" zasmála jsem se sama sobě.

Draco se přidal a přitulil se ke mně.

"Občas jsem pomáhal s náhrdelníky mé matce" řekl do mých vlasů.

"To je asi ta osoba, které bych měla děkovat za to, že jsme teď tam, kde jsme" poznamenala jsem a Draco se opět odtáhl.

"To mi musíš vysvětlit" řekl tónem, který jsem nedokázala určit.

"Nezlob se, že to říkám, ale díky otcovu vlivu ses mě chtěl zbavit, byť jen ve své hlavě. Myslím si, že tahle náklonnost pochází od matky" odpověděla jsem a ihned sklopila pohled, abych nemusela čelit jeho hněvu.

Draco ale nic neřekl, vlastně se ani nepohnul.

"Je jedno, kolik šperků vyjadřujících lásku ke Zmijozelu budu nosit - ano, vím, že se snažíš o tohle" střelila jsem po něm pohledem, když jsem ucítila, že se chce bránit. "Je jedno, jak hodně se za mě budeš bít, jestli vůbec, když na to dojde. Jsem z mudlovské rodiny" vzdychla jsem. "Sám musíš uznat, že kdyby tvůj otec věděl, co se mezi námi děje - co ty sám děláš - nebral by ohledy na to, že jsi jeho syn" dodala jsem a představila si ty hrozné scénáře, jak si Lucius vybíjí vztek na Dracovi.

Teď jsem teprve čekala, že přijde Dracův hněv. Že mi ukáže, že je syn svého otce.

"A co tvoji rodiče, hm?!" vyštěkl místo toho. 

"Co s nimi?" nechápala jsem.

"Jak by reagovali na někoho, jako jsem já, hm?!" zkřivil hněvivě ústa.