Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

97. Další dar

Draco se na mě zadíval, jeho oči doslova zářily.

"Nedívej se na mě tak" odvrátila jsem hlavu na stranu.

"Jak?" zeptal se a odhrnul mi z čela vlasy. Znovu jsem se na něho otočila.

"Takhle" řekla jsem prostě a Draco se hrdelně zasmál. Poté se ke mně sklonil a letmo mě políbil.

"Jak..." zeptal se, mnohem tišeji, ale nenechal mě říct odpověď.

Sundal si triko a nechal mě, ať s tím naložím, jak chci. Očividně si sám užíval ten pohled, který měl před sebou, ale bylo mi to jedno, já si užívala pohled na něho.

Přejela jsem prsty po jeho hrudi a Draco mě stále nehnutě pozoroval. Začínala jsem se pod tím jeho sledováním cítit nepohodlně.

"Měla bych-..." ošila jsem se, abych se vyprostila zpod jeho těla.

"Přestaň utíkat" nenechal mě dokončit větu. V jeho hlase jsem slyšela obavy, ale nebylo na něm nic znát.

Opřela jsem se o lokty a zkoumavě se na něho dívala. Draco vycítil, že se snažím dostat za jeho hradby k emocím, které přede mnou skrýval, a odtáhl se dřív, než jsem stihla jakkoliv zareagovat.

"Tak jdi" odsekl a otočil se zády ke mně.

"Draco..." vzdychla jsem a jeho svaly se napnuly. Přesto ale nijak nereagoval.

Nechtěla jsem takhle odcházet. Nechtěla jsem, aby to zase skončilo tak, jako vždycky.

"Nechci, abychom na sebe zase vrhali zlé pohledy" vyřkla jsem.

Draco ale stále nereagoval.

Cítila jsem potřebu odejít. Nechtěl mě tu. Zřejmě.

Chvilku jsem ještě zůstala na místě a doufala, že si to rozmyslí, otočí se a bude souhlasit.

Ale nic nepřicházelo.

Přehoupla jsem se do kleku a čekala, jestli mě zastaví.

Nic.

Chtělo se mi křičet. Umlátit ho polštářem a křičet.

Proč! PROČ se tak chová?!

Rozum mi radil, ať dál neprotahuju tu bolest a odejdu.

Ale já poslouchala své srdce.

Překonej tu bariéru! Překonej ji a zahřej jeho srdce...

"Ne..." vydechla jsem polohlasně. 

"Nikam nejdu" dodala jsem víc sebevědomě a posunula se k němu.

Přitiskla jsem se na Dracova záda a objala ho.

Přišlo mi, že přestal dýchat.

"Nikam nejdu" zopakovala jsem. "Prosím, mluv se mnou" zašeptala jsem a poté přitiskla své rty na prohlubeň pod jeho uchem.

Draco zamručel a vzal mě za ruce. Poté se jemně odtáhl a obrátil se ke mně obličejem. Bylo v něm dost trápení.

"Já tě soudit nebudu" položila jsem mu ruku na tvář.

"Já vím, že ne" odpověděl a sklopil pohled. Tolik mě překvapilo, že promluvil. Pomyslela jsem si, že jsem snad skoro zapomněla, jaký má hlas.

"Víš, mám tě opravdu moc ráda a nechci, aby sis myslel, že tě odmítám, ale ještě nechci..." odmlčela jsem se a zrudla.

Draco pozvedl koutky a vzhlédl. V jeho očích bylo pobavení.