Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

23. Pohled za pohled

A bylo to tu... Další školní rok u konce, závěrečná hostina a oslava naší koleje, že jsme i letos vyhráli školní pohár. Pro Zmijozel to bylo dost pokořující vzhledem k tomu, že před naším nástupem do Bradavic vyhrával každý rok.

No, věci se mění.

Jediné, co se neměnilo, tak výrazy hadů při vyhlášení výsledků.

Je jedno, jak se k vám kdo chová v soukromí... Draco si potřeboval zachovat svou image a nálepku Zmijozelského prince, takže jeho výraz byl nenávistnější, než kdy jindy.

Zřejmě za to mohla i má poslední slova, která jsem mu řekla.

Myslím ale, že jsem udělala správnou věc. Po tom všem, co se stalo ať už na veřejnosti nebo v soukromí, se spolu nemůžeme bavit. Přeci jen, on je Zmijozel a já Nebelvírka. On je čisté krve a já z mudlovské rodiny. Nikdy by nedovolil, abychom spolu byli přátelé před ostatními.

Nikdy by to nedovolil Ron nebo Harry...

"Hermiono, co se děje? Jsi nějaká zamlklá?" zeptal se z ničeho nic Harry, který si během radostné oslavy z vítězství všiml, že sedím na svém místě, opřená o lokty.

"Co? Já... No... Jsem jen smutná, že další rok končí" řekla jsem, usmála se a objala se s Harrym. Více méně jsem nelhala. Smutná jsem byla, i když ne z toho důvodu, který jsem řekla.

Ron se na nás podíval a semkl rozpačitě rty. Já jsem se od Harryho odtáhla a napodobila Ronův výraz. Co se to stalo? To se teď před sebou budeme chovat rozpačitě?

Musím se potom zeptat Harryho, co se to s Ronem děje.

...

"Ty Harry, můžu s tebou na chvilku mluvit?" zastavila jsem Harryho, když se postupně všichni vytráceli ze síně.

Harry se podíval na Rona, který se taky zastavil. "Jasně" řekl a sedl si zpět. Ron se začal také vracet na své místo.

"Rone, kdyby ti to nevadilo, chtěla bych mluvit jen s Harrym" řekla jsem omluvně a snažila se, aby to nevyznělo tak, aby se Ron neurazil. Ten se zamračil, znovu se podíval na Harryho, který nenápadně pokrčil rameny, že neví, o co se jedná.

"Jasně..." zopakoval stejné slovo, které řekl Harry, jen s jiným podtónem a odebral se k odchodu. Chvilku jsme s Harrym koukali, jak Ron odchází, až zabočil z Velké síně doprava. Harry se poté na mě otočil s velkým otazníkem nad hlavou a výrazem ustrašeného Nevilla.

"Ehm..." odkašlala jsem si. "Ty, Harry... Kdy se stalo to, že se do mě Ron zamiloval?" zeptala jsem se a Harry, který zrovna usrkával zbytek dýňového džusu, vyprskl a rozkašlal se. Zakroutila jsem očima a několikrát ho poplácala po zádech.

"Cože?" zeptal se po chvilce, když popadl dech. Já jsem natočila otráveně hlavu na stranu.

"To se opravdu musím ptát znovu?" zamračila jsem se.

"Co chceš slyšet, Hermiono?" nevěděl, co říct.

"Jen odpověď na mou otázku... Než jsem málem přišla o život, měla jsem dojem, že je vše normální. Proberu se a Ron na mě kouká jako-..." zabrzdila jsem se včas, než bych vyslovila "jako Draco".

"Jako kdo?" chtěl vědět Harry.

"Nikdo... Ani nevím, ke komu nebo k čemu bych ho měla přirovnat" zahrála jsem to do autu. Harry nic neřekl.

"Tak?" pobídla jsem ho k mluvení.

"Já ani nevím, Hermiono. My spolu o tobě nemluvíme. Jsme všichni kamarádi. Jestli se Ronovi líbíš, nedivím se mu. Jsi hodná, hezká a chytrá holka. Ron tě dobře zná, takže..." pokrčil znovu rameny, jakože neví, jak to má vysvětlit. Já jsem se musela pousmát nad tím, co o mně Harry řekl.

"Tohle si myslíš?" zeptala jsem se překvapeně.

"Jasně. Jsi kamarádka, proč bych ti lhal..." usmál se na mě.

"Neříkej mu prosím, o čem jsme spolu mluvili" poprosila jsem ho.

"Jasně" zazubil se a vyskočil z lavice. "Pojď, je čas" podal mi ruku, kterou jsem přijala, vyhoupla se do stoje, a pak jsme spolu zamířili do Nebelvírské věže.

Bylo mi jasné, že Ron bude Harryho očekávat a hned se bude vyptávat, o čem jsme spolu mluvili. Doufala jsem, že mu to nevyzradí, protože už takhle jsem nevěděla, jak se v jeho přítomnosti mám chovat.

V pokoji jsem si sedla na postel, koukala, jak holky chaoticky běhají po pokoji a balí poslední věci a přemýšlela, jestli se mi Ron líbí nebo ne. Nedokázala jsem se rozhodnout, ale mám na to celé prázdniny a můžu si klidně udělat seznam pro a proti.

"Hermiono, co se děje? Vypadáš totálně mimo, což je u tebe nezvyk" oslovila mě jedna ze sester Patilových.

"Co? Ne, jsem v pořádku" řekla jsem, seskočila z postele, pobrala kufry a šla pryč z místnosti. Než se za mnou zavřely dveře, zaslechla jsem ještě, jak si holky špitají o tom, že jsem divná. Zakroutila jsem očima. Jako by to měla být pro mě novinka...

...

Letos probíhalo loučení prakticky stejně, jako každý rok, akorát s tím rozdílem, že přátel a vzpomínek bylo více.

Spousta lidí si slibovala, jak se o prázdninách navštíví a spousta z nich také sdělovala své plány na prázdniny.

Mě, ostatně jako každé léto, čekaly měsíce prázdnin strávené s rodiči a výlety pod stanem.

Když jsme se usadili a vlak se rozjel, jedna část truchlila po chvílích strávených v Bradavickém hradě, který byl vidět z okýnka, ale druhá část se těšila domů až si trochu odpočine od všech těch dramat.

Nikde za rohem na mě nebude čekat žádné smrtelné nebezpečí. Nemusím se strachovat, že bych někde v ulicích, kterými budu procházet, uviděla vyčnívající blond kštici. Nebudu se muset potýkat s těmi divnými pohledy, které jsem měla teď před sebou, když jsem se podívala na Ronalda.

Vzdychla jsem.

"Jdu se projít" řekla jsem a zvedla se.

"Co?! Proč?" zbystřil najednou Ron a jeho pohled vystřídal jeden takový, který měl, když Snape sdělil, že odebírá Nebelvíru body.

"Potřebuju na vzduch" řekla jsem a omluvně se podívala po očku na Harryho.

"Tak si otevři okno" snažil se mě Ron přesvědčit, ať zůstanu. Harry chtěl už něco namítnout, ale ozval se Neville.

"Jo, a celou cestu budeme poslouchat zvuky vlaku ne?!" zamračil se a já zůstala nevěřícně koukat, že Neville zakročil. Ronův výraz byl ještě víc nechápavý a znovu se otočil na mě po tom, co se snažil zavraždit pohledem Nevilla. Harry se jen nenápadně uchechtl. Já jsem jen pokrčila rameny na znamení, že asi nemusím znovu říkat, že jdu na vzduch.

Otočila jsem se k odchodu a zmizela odtamtud dřív, než by mohl něco namítnout, ba dokonce jít se mnou.

Na chodbě bylo poměrně rušno, a tak bylo jasné, že se vlakové rutinní záležitosti s Dracem vyhnu.

Chvilku jsem o všem přemýšlela, ale bylo to k ničemu. Do kupé jsem se vrátila, když z dalšího vylezla Nebelvírka z vyššího ročníku, která tam měla dostaveníčko s klukem z Mrzimoru, který na ni čekal kousek ode mě. Nehodlala jsem být v jejich dosahu, to radši budu snášet Ronovy divné pohledy.

O nic přeci nejde ne? Jsme kamarádi, tak se budu chovat jako vždy.

Když jsme dorazili do Londýna, bez jediného pohledu směrem ke Zmijozelské koleji, jsem se rozloučila s mými přáteli a odjela s rodiči domů odhodlaná zapomenout na jisté bouřkové oči a věnovat pozornost pohledům chlapce, jehož vlasy měly barvu rzi.