Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

57. Záchranná mise

"To jsme my!" zašeptal za mnou Harry, až jsem sebou škubla. Úplně jsem zapomněla, že za mnou stojí. "Tohle není normální..."

Myslím, že jsem měla z té scénky dost, tak jsem se na Harryho obrátila a zatlačila ho zpět do průchodu.

Ukázala jsem mu obraceč času a vysvětlila mu, jak se věci mají. Jak jsem stíhala všechny ty předměty...

"Brumbál chtěl, abychom se vrátili do této chvíle. Stalo se něco, co chce změnit" řekla jsem a znovu vykoukla z úkrytu.

Akorát jsem dala Dracovi pěstí.

"Dobrá rána" podotkl Harry.

"Díky" pousmála jsem se. Však jsem taky věděla, že mi to později Draco odpustí.

"Malfoy míří sem!" zatlačila jsem opět Harryho dovnitř a procpali jsme se výklenkem zpoza rohu ven.

"Nikomu ani slovo! Já tu Mudlovskou šmejdku dostanu!" slyšela jsem Draca a polil mě vztek.

Proplížili jsme se kolem a sledovali naše dvojníky, jak míří k Hagridovi.

"Hele! Klofan stále žije" rozradostnil se Harry. I mě píchlo u srdce, když jsem Klofana spatřila. Možná to je ten důvod.

"No samozřejmě" řekla jsem nahlas, když mi to došlo. "Pokud uspějeme, můžeme zachránit víc než jeden život" opakovala jsem Brumbálova slova.

Harry se chtěl vrhnout na záchranu ihned, ale museli jsme počkat, dokud nepřijde Popletal, aby ho Klofana viděl.

Harry ale nijak situaci neulehčoval, když uviděl Prašivku, neboli Petera Pettigrewa, vraha jeho rodičů.

Připadala jsem si jako s nerozumným děckem.

Jak se o pár chvilek dál ukázalo, byla jsem to já, kdo robil Hagridovi hliněnou nádobu a kdo udeřil Harryho do hlavy. Jinak bychom asi neodešli včas.

A taky jsem zjistila, že jsem opravdu v lese viděla sebe, když jsme se schovávali za dýněmi.

Když naše minulá já odešla, vrhli jsme se na záchranu Klofana, což bylo celkem těžké, protože byl hipogryf smířený se smrtí a k útěku se neměl.

Harry mohl táhnout za řetěz jak chtěl, Klofan se ale nehnul. Nebyl čas, tak mě nenapadlo nic jiného, než pobrat mrtvé fretky, které visely na provazech opodál a Klofana nalákat.

Díky Merlinovi to zabralo.

Zrovna ve chvíli, kdy se Klofan konečně zvedl, ministr i profesor vylezli z Hájenky. Já a Harry jsme zůstali stát jako přimrazeni, Klofan si vesele dál porcoval fretku.

"Pojďte za mnou, pane ministře, vidíte tam za těmi skalami?" nabádal Brumbál Popletala, ať se jde podívat za dům. Jako by snad věděl, co se tu děje a chtěl nás uchránit.

Jen co jsme zmizeli mezi stromy, Popletal se začal rozčilovat, kde Klofan je. My jsme se zastavili, abychom se na tu scénu podívali.

Brumbál se choval, jako by opravdu celou dobu věděl, co se za jejich zády děje.

Ten hrůzu nahánějící kat nakonec rozporcoval jen jednu z těch velkých dýní.

Tak takhle to tedy bylo! A já měla celou tu dobu za to, že opravdu popravil Klofana.

Utíkali jsme hlouběji do lesa, kde jsme nechali Klofana a běželi zachránit Siriuse.

Viděli jsme, jak profesor Lupin znehybnil vrbu a prošel tajnou chodbou. Hned nato se za ním plížil jako stín Snape.