Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

113. Rozloučení

Tramtadadá o dva a půl měsíce později Fénix povstal z popela, země se zachvěla a Pegasové vylítli z hnízd... Nebo stájí? Hmm... A je tu kapitola, o které se vám ani nesnilo...

Ne nesnilo, protože vůbec není zajímavá, stojí za prd a jeden už vlastně zapomněl, co četl naposledy (povzdech, proč to vlastně píšu...)

Abych uvedla věc na pravou míru, nejsem ten typ člověka, co skončí děj v jednom úseku, pak dlouho nic nenapíše a bum, kde je návaznost... Takže jsem sama sobě cítila povinnost napsat prostě tuhle nudnou hrůzu bez děje, která měla vyjít v říjnu! a tím pádem to nemělo být tak trapně komentováno, proč to tady vlastně je...

Ale už dopisuju kapitolu další (ještě nudnější, ach jo, reducto já), to abych před sebou měla náskok "Co vydaná kapitola, to další v záloze" a počínaje tímto rokem, u kterého jsem si řekla, že to není jen dnešní Nový rok, ale celý rok je po tom předchozím NOVÝ (ani lepší, ani veselejší, ani horší... nikdo neví, co bude, takže prostě nový), se budu snažit, aby se z toho zase stala pravidelnost, ale ne rutina a povinnost. A není to předsevzetí, protože na ty já už nehraju, nejsem naivní.

Přes to všechno, co jsem tu napsala a co si myslím, vám všem přeji příjemné počtení, pevné zdraví (ať vás covid nestihne v té nejméně vhodné chvíli, pokud se už tak nestalo, jako mě) a ještě pevnější nervy, ať jste připraveni na cokoliv, co tento rok přijde.

Takže NOVÝ rok přátelé, 

Vaše Stella 

...

Následující den to nebylo o nic lepší.

Brumbál sezval všechny do Velké síně, kde chtěl mluvit o Cedrikovi.

A také že mluvil. Mluvil o jeho životě, ale také o jeho smrti.

Což jen později vyvolalo živou diskuzi.

Pro nikoho z nás to nebylo jednoduché. Jednalo se přeci o smrt studenta. O smrt na pozemcích školy. O smrt čarodějem, kterého všichni považují za mrtvého.

A Harry byl jediný, kdo ho viděl.

Nedokázala jsem si představit, jak se asi musí cítit, ale chtěla jsem, aby věděl, že stojím za ním.

Že my oba s Ronem za ním stojíme.

Nikdo neví, jak to bude dál, ale všichni víme, že už to nebude stejné jako doposud.

Dovolila jsem si během ředitelova proslovu vzhlédnout a zadívat se na protější stranu, kde seděli Zmijozelští.

Draco byl bledší než obvykle a vypadalo to, že snad ani nedýchá.

Přála jsem si, aby se na mě podíval. Aby mi jedním jediným pohledem sdělil, že je celá tahle situace jen noční můra a až se všichni probudíme, Cedrik tu bude s námi a černokněžník, jehož jméno nesmíme vyslovit, neexistuje.

Jenže tahle situace nebyla nežádoucí sen. Byla to realita, kterou jsme se všichni snažili vstřebat.

A Draco dál zíral nepřítomně před sebe.

...

"Harry!" rozeběhla jsem se za prchajícím obrýleným chlapcem, o němž si teď všichni šuškali, když Brumbálův proslov skončil.

Harry vypadal, že mě nevnímá, ale nešel moc rychle, takže jsem ho doběhla.

"Harry..." oslovila jsem ho znovu a položila mu ruku na rameno.