Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

43. Odpuštění...

"Jsi tak čitelná" řekl Draco a mě to namíchlo.

"To tedy nejsem!" oponovala jsem a otočila se k odchodu.

"Ano, jsi. Pro mě" řekl Draco významně. Já jsem zapřemýšlela a došlo mi, že to byla pravda. Vždy věděl, co přesně má říct, abych reagovala. Co má udělat, abych reagovala! Vždy věděl, kde mě najde...

"Zato ty jsi čitelný asi jako knihy schované v té části knihovny, kde je omezený přístup" podotkla jsem a Draco pozvedl své koutky úst výš.

"Jednou šeptáš mé jméno a podruhé na mě křičíš nadávku" špitla jsem, aby nás nikdo neslyšel. Dracovi zmizel úsměv ze tváře a zbyl po něm jen prázdný výraz. Já na něj vrhla jeden zamračený a doufala, že dost dobře vyjádří to, jak jsem naštvaná.
Vlastně... Proč bych teď měla odcházet, on sladké nekupuje.

"Teď když dovolíš" řekla jsem a naznačila mu, ať odejde.

"Vybírám si..." řekl suše a zaujatě zase zkoumal mé cukrové hůlky.

"Tohle je moje sekce!" založila jsem si ruce na prsou jako malé děcko. Draco vypadal, že se pořádně baví.

"Co máš pořád s tím přivlastňováním věcí?!" zamračil se na mě.

"Víš moc dobře, jak to myslím! Zmiz odsud" štěkla jsem.

"Mě si taky přivlastňuješ?" odložil cukrovinky a přistoupil ke mně.

"Co?" nechápala jsem.

"Taky si říkáš můj Draco? Když si o mně s Weaslánkem povídáte?!" zeptal se s hořkým tónem ohledně Rona. Já se zamračila.

"Jsi nemocný..." obešla jsem ho. Vzala jsem do ruky onen balíček, který Draco předtím držel a všimla si, že je k němu připevněný kus pergamenu.

Chtěla jsem ho sundat a rozvinout, ale Draco mi celý balíček vytrhl z ruky.

"Tohle si vezmu" řekl prostě, odtrhl z balíčku pergamen, zmuchlal ho a hodil do kapsy od kabátu. Mě už bolely mimické svaly od toho všeho mračení.

"Ano vezmi! A nezapomeň si sebou vzít i tu svou nadutost" řekla jsem vztekle a zaťala pěsti. Draco si toho všiml a věnoval mi bolestný výraz.

"A ty tvoje pohledy taky..." zamumlala jsem ještě a poté se radši otočila zády, abych se na něho nemusela dívat.

Chvíli jsem ještě cítila, že tam stojí, ale po chvilce mě ovanul studený vzduch, a když jsem se otočila, byl pryč.

...

Poslední dny před Vánoci byly naprostá muka. Nejen že se Harry nechtěl s nikým bavit a zřejmě potají spřádal plány na vraždu Siriuse Blacka, ale Ron s ním trávil veškerý čas, asi aby Harrymu nepřeskočilo. Takže jsem více méně byla osamělá.

Doslova osamělá, protože ani Draco těch situací nevyužíval a neplížil se za mnou jako stín.

Byl na mě naštvaný a já to nechápala. To já bych na něho měla být naštvaná, za to všechno. Ale ve výsledku jsem to byla já, s kým se nikdo nebavil a schytával vražedné pohledy.

Upřímně? Byla jsem ráda, že jedu domů k rodičům a nemusím nikoho z nich vidět...

...

Naházela jsem své poslední věci do kufru a zabouchla ho. Podívala jsem se na noční stolek, kde stály dva zabalené dárky.

Vzdychla jsem, hodila do společenky kufr a popadla dárky.

"Harry? Rone?" zaklepala jsem na dveře od jejich pokoje, když jsem se ocitla v pánské části ložnic.