Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

117. Fakta a snahy

Harry vůbec nevěnoval pozornost našemu příchodu a dál si četl v knize, kterou měl položenou na klíně.

Chtěla jsem se podívat, o čem čte, když jsem si všimla jeho levé ruky.

"Co to máš s rukou?"

Harry se na mě podíval a v jeho očích jsem na vteřinu viděla paniku.

"Nic" odsekl a přitom se podíval na svou pravačku. Levačku nenápadně vsunul pod knihu.

Ron se mezitím naklonil, aby se podíval.

"S touhle druhou" vytáhla jsem jeho ruku na světlo a začala ji zkoumat.

Vypadala celá zjizvená.

"Musíš to říct Brumbálovi" slyšela jsem ve svém hlase strach. Harry se mi vyškubl.

"Ne! Má teď až dost svých starostí" vymluvil se. "A nechci Umbridgeové udělat tu radost" dodal, čímž mi potvrdil, že mu to udělala ona.

"Zatraceně Harry! Ta ženská tě mučí!" vložil se do toho Ron. "Kdyby o tom věděli rodiče-..."

"Jenže já žádné nemám Rone..."

"Musíš to prostě ohlásit" nenechala jsem se odbýt. Harry mě ale ignoroval.

Je to úplně jednoduchý!" zvýšila jsem hlas.

"Né, to není!" střelil po mně naštvaným pohledem. "Ať je to co chce, tak jednoduchý to není" sdělil mi. Zadívala jsem se mu do očí a nevěděla, co říct. Harry trpěl.

"Nechápete to" vydechl už v klidu a začal se balit.

"No tak nám pomoz" zkusila jsem to znovu. Dostalo se mi jen posledního naštvaného pohledu z Harryho strany, než dotyčný odešel pryč.

Zadívala jsem se na Rona, který mi věnoval jediný pohled.

"Řeknu to McGonagallové" oznámila jsem mu.

"To né" zakroutil hlavou. "Sama bys nechtěla, abychom jednali za tvými zády" snažil se mi to rozmluvit.

"Máš pravdu..." vzdychla jsem a neušlo mi, že se po mně Ron zvláštně dívá. Došlo mi, že už jsem mu podruhé dala za pravdu. Uchychtla jsem se a natáhla se, abych do něho plácla.

"Mám slabou chvilku" vysvětlila jsem, i když to znělo nepřesvědčivě.

"Jasně" řekl Ron pobaveně, ale poté opět zmlkl.

Takhle jsme mlčeli ještě chvíli, než jsem ho vybídla, že by měl jít za Harrym a zůstala tak na pohovce před krbem sama.

Moc jsem se ale nemohla na nic soustředit.

Chvilku jsem přemýšlela nad Harrym.

A dlouhou chvíli přemýšlela nad Dracem...

Co když na mě čeká v knihovně? A co když ne a vůbec se mnou nezaobírá?

Neměla bych se o tom přesvědčit?

A co když tam bude? Co bude pak?

A co když tam nebude?

Vzdychla jsem.

Určitě tam nebude. A tím se vyřeší všechny moje otázky v hlavě.

Prudce jsem vystřelila svou zadnici z pohovky a zamířila pryč z tohoto doupěte podpultového prodeje.

Až v půlce posledního schodiště jsem si uvědomila, že běžím, a tak jsem zpomalila.

Kam vlastně spěchám?