Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

114. Shledání

Jako každý rok jsem poslední týden letních prázdnin trávila s Weasleyovými. Tentokrát to bylo ale jiné díky obnovení spolku čarodějů, kteří bojovali proti jistému černokněžníkovi, jehož jméno nesmíme vyslovit.

Fénixův řád.

A jelikož Weasleyovi byli do řádu zapojeni a řád potřeboval mít nějaké zázemí, trávili jsme poslední volné dny před začátkem školního roku v domě rodiny Blacků, který Sirius nabídl jako útočiště pro tajné schůze.

Nebylo to nijak špatné, jen to tu bylo děsivé staré, zaprášené, spousta místností byla vyprázdněná nebo naopak zamčená a nesměli jsme do nich vstupovat.

Pak tu také byl portrét Siriusovy matky, který křičel na celé schodiště pokaždé, když se nešťastnou náhodou odkryl závěs, pod kterým byl portrét uvězněn.

A aby toho nebylo málo, pohyboval se tu domácí skřítek rodiny Blacků, Krátura, který měl poněkud nevhodné a jízlivé poznámky na kohokoliv, kdo byl v doslechu.

Všichni už jsme slyšeli o tom, co se Harrymu přihodilo a všichni jsme doufali, že se to nějak vyřeší v jeho prospěch.

Chtěla jsem Harrymu napsat aspoň jeden dopis, aby věděl, že má naši podporu.

Pousmála jsem se, ale poté zahnala slzy, které mě pálily za víčky. Něco podobného jsem mu řekla, když jsme se viděli naposledy.

Od našeho rozloučení uplynulo sedm týdnů a Harry neměl ani ponětí, co se za tu dobu událo.

Jenže ani já ani Ron jsme nevěděli, co se teď s Harrym děje, ani kde se nachází.

Nikdo nám to nechtěl pořádně říct.

"Dnes sem dorazí Harry" zmínil se Sirius tuhle u oběda.

"Cože?" zvolala jsem překvapeně a obrátila se na Rona. Ten vypadal úplně stejně jako já.

Zadívala jsem se zpět na Siriuse, ale ten na nás jen mrkl a dál neřekl už ani slovo.

Celé odpoledne jsme s Ronem byli jako na trní, když se najednou otevřely dveře od pokoje, ve kterém jsme teď trávili čas.

"Harry!" vrhla jsem se příchozímu obrýlenému chlapci do náruče. Když mě krátce stiskl, odtáhla jsem se, abych si ho prohlédla.

"Není ti nic? Slyšeli jsme o útoku Mozkomorů!" obrátila jsem se na Rona, jako bych se chtěla ujistit, že tam stále je.

"Musíš nám všechno říct" naléhala jsem.

"Nech ho trochu vydechnout" zamračil se na mě zrzek, ale já ho neposlouchala.

"A disciplinární řízení! To je prostě hrůza!" neodpustila jsem si poznámku.

Harry na mě celou dobu koukal, jako by mi ani nerozuměl. Poté se podíval na Rona a jako by si oba chlapci sdělili nějaké to slovo jen pomocí telepatie, pomalu mě obešel, aby mohl vejít do pokoje.

"Nemůžou tě prostě vyloučit... To by bylo nespravedlivé!" jela jsem si ale dál svou.

"Jo..." promluvil konečně. Poté se na mě konečně zadíval. "Ale určitě by to nebylo poprvé" řekl jízlivě.

Tentokrát jsme si vyměnili pohledy já a Ron. Harry se mezitím rozhlížel po pokoji.

"Kde to vlastně jsme?" zeptal se a otočil se zpět na nás.

"V hlavním štábu" odpověděl Ron, ale Harryho taková odpověď moc neuspokojila.

"Fénixova řádu" dodala jsem ihned, jako bychom se s Ronaldem doplňovali. "Je to tajná společnost. Založil ji Brumbál" pokračovala jsem. "Po prvním boji Ty víš s kým" dokončila jsem vysvětlení.