Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

41. Kdo je to?

Poslední týdny uplynuly jak voda a nastával čas Vánoc. Letos to bylo vůbec poprvé, co všichni hrozně řešili, komu co koupit a dát. Díky Merlinovi jsem mohla být v klidu, protože nás ještě čekala předvánoční návštěva Prasinek, a tak jsem doufala, že mě něco praští do nosu, jak se tak říká.

Harry byl poslední týdny více v klidu, ale asi za to mohl fakt, že se neustále vytrácel za profesorem Lupinem, který mu tolik pomáhal, jak nám později prozradil.

Ronald si uvědomil, že mě potřebuje k životu, a tak se choval jako beránek. Asi tomu pomohl i fakt, že jistý blonďák, na kterém jsem mohla oči nechat, přestal jevit zájem a započal svou fázi ignorace. Doslova dělal, jako bych neexistovala a přehlížel mě i v hodinách.Nebo to jen předstíral, protože od té doby, kdy mě začal ignorovat, byl jen popuzenější a arogantnější na všechny ve svém okolí.

Na jednu stranu jsem byla ráda, tak to přece bylo správné. Ale na tu druhou jsem vnitřně cítila, že mi to vadí. Měla jsem vztek. Takhle se nechat oblbnout, abych poté tesknila? Hloupé...

"Opravdu Harry nic nechceš přinést?" zeptala jsem se už poněkolikáté, čímž jsem si vysloužila jeden vražedný pohled od Harryho a jeden otrávený od Ronalda.

"Když mně je to tak líto, že s námi nemůžeš jít..." vzdychla jsem.

"Prostě to nech být Hermiono, ano?!" štěkl Harry, což se mě trochu dotklo, ale asi jsem si to zasloužila.

"Pojď, nebo přijdeme pozdě" pobídl mě Ron a já se neochotně nechala odtáhnout ven na nádvoří.

"Poslední várka do Prasinek!" zvolal Filch ve chvíli, kdy jsme akorát vyběhli před bránu.

"Koukej se, kam šlapeš Longbottome!" uslyšela jsem kousek od nás a nemohla si nevšimnout, jak vyšňořený Draco byl. Zato já vypadala jako bych vypadla z knihy o Oliveru Twistovi.

"Dneska si musím koupit spoustu dobrot, abych měl co jíst při učení na zkoušky. Jinak zase usnu..." poznamenal Ron po cestě.

"Rone, tobě nepomůže ani bezedný pytlík karamel..." bavila jsem se na jeho účet.

"Ale aspoň vidíš, že projevuju nějakou snahu" nedal se Ron a já zakroutila hlavou.

"Co dnes podnikneme?" zeptala jsem se.

"My?" podíval se na mě překvapeně.

"Vidíš snad, že bych mluvila s někým jiným celou tu dobu?" nechápala jsem, proč je pořád tak nevšímavý.

"A co bys chtěla podniknout?" zeptal se opatrně Ron, jako bych mu chtěla sdělit, že chci s ním strávit celé odpoledne v čajovně...

"Co se takhle jít podívat na Chroptící chýši?" navrhla jsem.

"Ale McGonagallová přece říkala-..."

"Ale neříkala nic o tom, že nesmíme jít k ní" skočila jsem mu do řeči. Ronovi se rozzářily oči a nadšeně souhlasil.

Takže když jsme dorazili do Prasinek, jako první jsme se s Ronem vydali na náš malý výlet, protože všichni za hustého sněžení zapadli do nejatraktivnějších obchodů, tím pádem bylo všude přeplněno lidmi. Původně jsem měla v plánu jít si koupit něco na zub, než půjdeme prozkoumat zakázané území, ale viděla jsem do onoho obchodu vcházet jistou postavu v černém kabátu, tak jsem to vzdala a táhla Rona pryč.

Cestou ke Chroptící chýši jsem zahrnovala Rona zajímavostmi o tom místě.

"Je to prý nejstrašidelnější dům v Británii... Už jsem to říkala?" zastavili jsme se u plotu, který varoval, že za ním je nebezpečno.