Měla bys být se mnou - KOREKCE před pokračováním

88. Ráno

Ráno mě probudilo světlo, které procházelo okny do místnosti.

Pomalu jsem rozlepila víčka a zamžourala do záře. Potom mi došlo, že nejsem ve svém pokoji, protože tam nejsou okna z levé strany mé postele. Měla by tam být Ginnina postel.

Okamžitě jsem vystřelila do sedu a do klína se mi svezla něčí ruka.

Vytřeštila jsem oči a střelila pohledem doprava.

"Oh- Ne, ne ne..." sykla jsem a scvakla v křeči zuby.

Vedle mě spokojeně oddychoval polonahý Zmijozelský princ a mně se začala vybavovat včerejší noc.

Pomalu jsem uchopila Dracovu ruku a jemně ji odhodila z mého klína.

Poté jsem se vysoukala z postele, a když se ani tak blonďák neprobral, zapadla jsem do koupelny, kde jsem posbírala svoje věci a chtěla co nejrychleji odejít.

Všimla jsem si svého odrazu v zrcadle a zaúpěla.

Takhle nemůžu pobíhat po hradě, vždyť mám na sobě jen košili a ještě ke všemu se Zmijozelským emblémem.

Nenapadlo mě nic chytřejšího, než se znovu potichu vkrást do pokoje a ukradnout Dracovi šaty z předchozího večera.

Nasoukala jsem se do jeho společenských kalhot a košile, ohrnula nohavice a rukávy, pobrala svoje věci a vypadla z koupelny.

Když už jsem byla u východu, zahryzlo se do mě svědomí.

Na stolku u pohovky jsem si všimla pergamenu a brku, tak jsem Dracovi nechala na mé straně postele vzkaz společně s vrškem od pyžama a až poté se potichu vytratila.

V hradu bylo hrobové ticho, což znamenalo, že všichni ještě spí, za což jsem byla ráda.

Co nejrychleji jsem se přesunula do Nebelvírské věže.

"No no... Někdo si pěkně užil včerejší večer" zavířila boky Buclatá dáma. Já jsem zrudla jako rajče a vyřkla heslo, aby mě pustila dovnitř.

Dáma mě naštěstí dál netrápila a uvolnila mi průchod.

Nikoho jsem cestou do naší ložnice nepotkala, ale ulevilo se mi až když jsem co nejtišeji pobrala věci na převlečení a v umývárně se vysvlékla z obleku, který svou vůní tak moc připomínal Draca.

Pečlivě jsem košili i kalhoty složila a zabalila do čisté osušky.

Jak mu to ale předám?

Rozhodla jsem se tím teď nezabývat a vrátila se zpět do pokoje.

"No to je dost! Holky!" prolomila ticho Levandule, která již seděla na své posteli a upírala na mě zrak.

Ostatní se pomalu probraly, Parvati nechápala, co se děje a Ginny pevně semkla rty a těkala pohledem ze mě na Levanduli.

"Tak povídej, chceme slyšet všechno" nadzvedla obočí Levandule a rozšířila koutky.

"Co?" zamračila jsem se.

"Jen se nedělej, Hermiono... Nespala jsi ve své posteli, tak nám pověz, s kýmpak jsi strávila noc? Byl to Viktor? Určitě to byl Viktor" mlela si Levandule svoje a ani ji nezajímala moje odpověď, ke které jsem se stejně neměla.

Protočila jsem oči a šla uklidit do svého kufru balíček, který jsem pevně svírala v ruce.

Ginny se zamračila, ale nekomentovala to.

Já jsem se na ni úzkostně podívala, naznačila slovo snídaně a otočila se k odchodu.

"Počkej, kam jdeš? Teď jsi přišla!" všimla si Levandule mého úprku.