Došla jsem k závěru, že se lidstvo dá rozdělit do dvou kategorií. Jedni razí heslo "Radši budu trapný/á než nudný/á" a zbytek to má přesně naopak.
Vyznavači prvního přístupu nejspíš na nic nečekali a svou první povídku mají dávno napsanou a publikovanou (i druhou, třetí, dvacátou ...) a buď se zlepšují za pochodu nebo se hrdě zařadili ke zdejší hvězdné pěchotě.
Takže zbýváme my, co se nedokážeme zbavit starostí, jak se na nás zbytek světa dívá. Možná máme v hlavě nějaký úžasný námět, nebo dokonce půl povídky nadatlované někde ve Wordu a teď váháme, zda s tím vyjít na světlo Boží.
Nebude to trapný? Bude to vůbec někdo číst? Nebude náš výtvor jen dalším důvodem, proč se tomuhle místu přezdívá Vodpad?
Klídek, určitě to nebude tak strašný. Nic se nemá přehánět, ale to, že o sobě pochybujete přinejmenším znamená, že nejste absolutně nekritické ohledně vašich schopností.
Jestli dokážete napsat větu, která má hlavu a patu, je to dobrý začátek a na zbytku se dá pracovat.
Žádný hotový spisovatel ještě z nebe nespadl. Máme jen to štěstí (nebo smůlu, jak se to vezme), že jsme nikdy neviděli, jaké voloviny psali klasici světové literatury, když jim bylo 12-14 let.
I já sama jsem moc stará, aby moje nezralé výtvory kolovaly na věčné časy po síti. Naštěstí pro mě, moje nápady často ani písemnou formy nedostaly nebo skončily s počmáraným sešitem v popelnici. Ale ujišťuju vás, že to byla hrůza - tolik vysokých a štíhlých (ano správně, jsem prcek s velkým zadkem) hrdinek, co umí kung fu, magii, 24 světových jazyků a mají IQ jak Mount Everest :-)
Výrobu školních slohovek jsem nesnášela, vždycky mi připadalo, že píšu úplné kraviny a nechápala jsem, jak za to můžu dostávat tak dobré známky (snad krom gramatiky, překlepy jsou má slabý stránka dodnes) - ale ten obsah! Copak se to té úče vážně líbilo?
Věřila jsem, že se po zbytek života budu písemnému projevu vyhýbat, jak čet kříži, ale jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc.
Na mateřské jsem propadla seriálu Sherlock a v hladovém pátrání po nových informacích jsem kápla i na fanfikce. Některé byly naprosto úžasné, řada průměrnych a hodně absolutně příšerných. Brzy jsem začala dostávat vlastní nápady a zatoužila je někomu předvést.
A zase ta stará otázka: nebude to trapný?
Jedním jsem si byla jistá, i kdyby to nebylo zrovna moc dobrý, nebude to uplný prů*er, ten jsem měla to pochybné potěšení číst a tak příšerně fakt nepíšu.
Za druhé, stejně nikdo neví, že jsem to já. Můžu bezpečně vylézt před barák a žádný soused, nemá tušení, jaké hrůzy po večerech plodím pod nickem Krátula, i kdyby náhodou věděl o existenci stránek jako je FF-net, AO3 atd. Takže vzhůru do toho a mačkám tlačítko publikovat!
Po pěti letech psaní fanfikcí, se pomalu polehoučku přesouvám do té první kategorie lidí, přinejmenším v oblasti psaní, ale sem tam i v běžném životě.
Když jde člověk s kůží na trh, občas se nevyhne ani trapnosti ani té nudě. Ale zkusím vysypat z rukávů pár postřehů, jak se obojímu při psaní vyhýbat co nejčastěji.
Kdo z vás má něco "v šuplíku" a zatím si to netroufl vydat? A vy ostatní, jaké byly první reakce na vaši povídku, povzbudily vás nebo naopak zdrbly?
ČTEŠ
Jak nebýt trapná ani nudná
Non-FictionTrocha rad a povzbuzení pro ty, co si zatím netroufají psát a publikovat své příběhy. Po Wattpadu koluje řada textů (většinou docela dobrých), plných rad, jak lépe psát. Pokusím se moc neopakovat, co se v nich říká, spíš dodat nějaké vlastní postře...