Jak nebýt trapná ani nudná

Kuchařka Pejska a Kočičky

Už v některé z minulých kapitol jsem doporučovala nehonit příliš mnoho zajíců najednou. Tehdy to bylo v souvislosti s příliš nabušeným dějem, dnes se na to mrkneme z trochu jiné stránky.

Čtu převážně fanfikce, u originálek jsem mnohem vybíravější, než je vůbec otevřu, takže jsem převážně narazila na povedenější kousky, ale i originálky můžou snadno trpět neduhem přeplácanosti a nesourodosti.

Snad žádný dějový nebo literární prvek není sám o sobě špatný, ale v kombinaci s něčím dalším to může být pohroma a ne každý umí opravdu zdařile mixovat žánry.
Jestli mi dovolíte další analogii s oblečením, někdo dokáže skvěle míchat výstřední kousky a skoro pokaždé mu to sekne. Když se o ale  to pokusím já, budu vypadat jak, když jsem utekla z Bohnic. Vím to o sobě, tak se v oblékání držím při zemi a spoléhám na staré dobré základní kousky.

Taky u psaní jsem si vědomá toho, že neudržím pohromadě obří, multižánrový slepenec a musím si dobře rozmyslet, co vlastně píšu.

Nikdy se vám nepovede uspokojit úplně všechny čtenáře, vždycky se najde někdo, komu váš příběh nesedne - stylem, tématem, hlavní myšlenkou. Tím, že do své knížky narvete všemožné populární prvky, si v tomhle ohledu nijak nepomůžete. Výsledek bude stravitelý jak ten pověstný dort Pejska a Kočičky. Pošmáknou si na něm jen ti hodně málo vybíraví. A to určitě nechcete, jinak byste neztráceli čas čtením téhle příručky.

Vlastně ani nemusíte být moc zběsilí, ale i jedním nešťastně zvoleným prvkem můžete vašemu příběhu podrazit nohy.

Třeba takové snové sekvence, momenty, kdy se postava nepohybuje v realitě, ale někde ve své hlavě, ať už jen spí, je v kómatu nebo pod vlivm nějaké drogy.
Na jejich používání se dejte hodně pozor, zvažte, zda je v příběhu opravdu potřebujete a jak je podáte.
Pár let zpátky, když běžela čtvrtá řada seriálu Sherlock, dost lidí bylo rozčarovaných z jejího obsahu a protože nedokázali přijmout, že by jejich milovaní tvůrci mohli jednoduše přecenit své síly a zprasit scénář, začali vymýšlet různé "záchranné" teorie.
Jedna z těch teorií se snažila dokázat, že všechno co jsme viděli, byla jen Sherlockova halucinace. Podle jedné verze, se ještě neprobral z haluze, kterou prožíval v předchozím vánočním speciálu, podle jiných je detektiv v kómatu už od střelného zranění, které utrpěl během závěrečného dílu třetí řady. Na podporu svého tvrzení se oba proudy snažily najít nějaké opory v obsahu jednotlivých epizod. A jak se říká, kdo hledá, ten najde.
Nakonec bublina všech teorií splaskla, nedostali jsme žádnou "utajenou" epizodu, která by tomu guláši dala smysl a ospravedlnila některou fanouškovskou teorii. Ale popravdě, kdyby se ukázala pravdivá verze "sen", moje mínění o finále seriálu by to ani za mák nevylepšilo.
Celou show jsem si zamilovala díky chemii ústřední dvojice, zajímavým případům a chytrým odkazům na původní Doylovy povídky, nechtěla jsem se koukat na psychoanalýzu jednoho feťáka (byť geniálního) a neustále u obrazovky dumat, jestli to, co vidíme, je reálné nebo si Sherly zase šlehnul. O to ten seriál zkrátka neměl být.
Z úplně opačného soudku je pár let starý seriál Awake (Prima ho vysílala jako Procitnutí) s Jasonem Isaacsem v hlavní roli. I to je detektivka, ve které stráví hlavní postava velkou část děje ve snu, ale tam je na téhle skutečnosti postavená celá zápletka a diváka od začátku zajímá, co je vlastně realita. Hlavní hrdina tu od vážné autohehody prožívá dva paraelní životy, tak detailní, že sám nedokáže určit, co je pravda a co jen sen. Večer jde spát v jedné realitě, ráno se probudí v té druhé, souběžně s tím řeší případy, které se čím dál víc prolínají, ale nejvetší detektivka je určit, která část jeho života je realita. Poslední díl seriálu by trochu chaotický (prý se přepisoval scénář, protože neodklepli natáčení druhé řady a bylo potřeba vše uzavřít), ale jinak nejasná hranice mezi realitou a snem skvěle fungovala.
Pokud vaše zápletka nestojí na neostrém prolínání realit,  ale chcete ve svém příběhu živě podat něčí sen nebo vizi, doporučuju jí nějak jasně oddělit (a prosím ne nadpisem "Sen"). Pokud máte vážně strach, že to nedokážete vyjádřit literárními prostředky, tak použijte třeba kurzívu, ale já bych čtenářskou inteligenci až tak nepodceňovala.